Když mi táta s lahví v ruce řekl, ať platím víc, vzala jsem dceru do náruče a odešla jsem z bytu, i když jsem neměla kam jít

„Tak kolik mi teda dáš tenhle měsíc?“ zařval táta od kuchyňské linky a praštil prázdnou lahví o stůl tak silně, až se moje malá Terezka v postýlce rozplakala.

Bylo půl deváté večer. Já ještě neměla umyté nádobí, na sporáku stála levná rajská z protlaku a v peněžence mi zbývalo asi osm set korun do konce měsíce. Stála jsem v teplákách u dřezu, ruce mokré, srdce až v krku.

„Vždyť jsem ti už dala pět tisíc,“ řekla jsem tiše. „A kupovala jsem pleny, mlíko, drogerii…“

„Nezajímá mě, cos kupovala. Bydlíš tady, tak budeš platit. Nejsem charita.“

Ten jeho hlas znám celý život. Když byl střízlivý, uměl být normální. I milý, chvílema. Přinesl rohlíky, pohrál si s Terezkou, zeptal se, jak jsem spala. Jenže pak přišel večer, dvě piva, rum, další piva, a v bytě se změnil vzduch. Člověk to cítil ještě dřív, než promluvil. Takové to sevření v žaludku. Ticho před průšvihem.

Do jeho pronajatého bytu jsem se nastěhovala po porodu. S otcem Terezky to nevyšlo. Nechci ze sebe dělat chudinku, ale byla jsem úplně na dně. Sama, s miminkem, na rodičovském příspěvku, bez úspor. Táta tehdy řekl: „Pojď ke mně, aspoň nebudeš na všechno sama.“ A já tomu chtěla věřit.

První měsíc to šlo. Přispívala jsem, jak jsem mohla. Nakupovala jsem jídlo, vařila, uklízela. Jenže pak začal chtít víc. Každý měsíc víc. Jednou na nájem, podruhé na elektřinu, potřetí „na velký nákup“, který se většinou smrskl na salám, rohlíky a jeho alkohol. Když jsem řekla, že už nemám, obvinil mě, že lžu.

„Kam ty peníze dáváš?“ procedil jednou mezi zuby.

„Na malou. Na co asi?“

„Nekecej. Každá ženská si něco schovává bokem.“

To mě tenkrát tak zabolelo, až se mi zatmělo před očima. Já si neschovala ani dvacku. Počítala jsem každou korunu. V akci jsem kupovala dětské příkrmy, sobě nejlevnější těstoviny. Kolikrát jsem večeřela rohlík s hořčicí, jen aby Terezce nic nechybělo.

Nejhorší byly jeho nálady. Nikdy jsem nevěděla, s čím přijde z práce, nebo jestli vůbec z práce. Někdy přišel už odpoledne opilý, svalil se na gauč a pustil televizi nahlas, až se malá budila. Když jsem ho poprosila, aby to ztlumil, vylítl.

„To je můj byt!“

„Je pronajatý,“ ujelo mi jednou.

V tu chvíli se zvedl tak prudce, až převrhl hrnek. „Co sis to dovolila říct?“

Pamatuju si jeho oči. Zarudlé, skleněné. A taky tu vteřinu, kdy jsem poprvé dostala opravdový strach, že jednou neudrží ruce jen u stolu a dveří.

Neuhodil mě. Ale bouchal do zdí, kopal do židle, stál nade mnou a řval. A někdy je tohle skoro horší. Člověk je pořád v pozoru. Pořád čeká.

Zlom přišel minulý měsíc. Terezka měla teplotu, byla uplakaná, skoro celou noc nespala. Já byla vzhůru snad třicet hodin. Ráno jsem seděla v kuchyni, malou v náručí, a táta přišel z ložnice a bez pozdravu řekl: „Dneska mi dáš ještě dva tisíce. Majitel zvedl nájem.“

„Nemám je.“

„Tak si je někde sežeň.“

„Z čeho? Z rodičáku? Vždyť sotva vyjdu.“

Odfrkl si a otevřel lednici. „Tak táhni. Když se ti to nelíbí, táhni.“

Řekl to jen tak. Jako když člověk odhání mouchu. Ale mně v tu chvíli něco docvaklo. Terezka mi spala na rameni, horká a malinká, a já si najednou představila, že tady bude vyrůstat. V křiku. Ve strachu. V tom věčném napětí, kdy se bojíte otočit klíčem v zámku, protože nevíte, co vás doma čeká.

Ten den jsem nebrečela. To bylo zvláštní. Jen jsem otevřela skříň, vytáhla tašku, sbalila malé oblečení, pleny, léky, dva body, deku a svoje doklady. Táta seděl v obýváku, pil pivo a koukal na mě.

„Co děláš?“

„Odcházím.“

Zasmál se. Opravdu se zasmál. „A kam?“

A to bylo to nejhorší. Protože jsem nevěděla. Měla jsem jen číslo na kamarádku Kláru, se kterou jsem si roky skoro nepsala, protože život… však to znáte. Zavolala jsem jí s knedlíkem v krku.

„Kláro, promiň, že volám takhle… já nemám kam jít.“

Chvíli bylo ticho a pak řekla: „Přijeď. Nějak to vymyslíme.“

Sedla jsem si v předsíni na zem a poprvé se rozbrečela. Úlevou. Studem. Vším dohromady.

Když jsem odcházela s kočárkem, táta za mnou ještě křikl: „Stejně se vrátíš!“

Nevím, jestli tomu věřil, nebo si to přál. Možná oboje. Já jen vím, že jsem ten den stála na zastávce s dítětem, jednou taškou a sedmi sty korunami na účtu. Byla mi zima, i když bylo jaro. A stejně jsem se po dlouhé době nadechla tak, že mě z toho skoro rozbolel hrudník.

Teď spíme u Kláry v obýváku. Není to řešení navždy. Hledám podnájem, obvolávám úřady, zjišťuju možnosti. Bojím se každého dalšího dne, ale už se nebojím večera a zvuku klíče v zámku. A to je rozdíl, který nejde koupit za žádné peníze.

Pořád ve mně sedí výčitka, že jsem to měla udělat dřív. Jenže člověk si zvykne i na špatné věci, když má pocit, že nemá jinou možnost. A pak jednoho dne zjistí, že ta „jiná možnost“ je jen strašně děsivá, ne nemožná.

Udělaly byste to na mém místě taky? A jak byste začaly znovu, když máte dítě, strach a skoro prázdný účet?