Táta chtěl jednu šťastnou rodinu. Já jsem se rozpadala mezi jeho přáním a nenávistí nevlastní sestry

„Nech toho, Aneto! Nejsi moje sestra!“

Ta věta se rozsekla o stěny našeho panelákového bytu v Pardubicích tak tvrdě, až jsem sebou trhla. V ruce jsem držela dvě vstupenky do kina, které jsem koupila z brigády v knihkupectví, a v krku mě pálilo. Klára stála ve dveřích svého pokoje, ruku pořád na klice, oči studené. Pak mi ty lístky vytrhla, přeložila je napůl a hodila na zem.

„Kolikrát ti to mám říkat? Nechci s tebou nikam chodit.“

Táta vyšel z kuchyně tak rychle, až cinkly hrnky na lince.

„Kláro!“ vyjel po ní. „Okamžitě se omluv.“

Jen se ušklíbla. „Za co? Že nelžu?“

A mně v tu chvíli došlo, že už zase budu ta, která to má zachránit.

Bylo mi devatenáct, když se táta podruhé oženil. Po mámě zůstal tichý byt, její hrnek s modrým proužkem a taková ta díra v člověku, o které se blbě mluví. Dva roky jsme žili sami. Nebylo to jednoduché, ale byli jsme sehraní. Věděla jsem, kdy má táta špatný den, on věděl, že v únoru nesnáším výročí maminčiny smrti a že potřebuju být chvíli sama.

Pak přišla Ivana. Upravená, milá, strašně snaživá. A s sebou přivedla Kláru, o rok mladší než já. Táta byl najednou plný plánů. Společné nedělní obědy, výlety na Seč, Vánoce „už konečně zase jako rodina“.

Já jsem se fakt snažila. Ne na oko. Opravdu. Říkala jsem si, že Klára to asi taky nemá lehké. Koupila jsem jí k narozeninám náušnice, protože jsem zaslechla, že se jí líbí malé stříbrné hvězdy. Nechala je zabalené na stole.

Druhý den ležely v koši.

„Asi se jen stydí,“ řekla Ivana a rychle ten koš zakryla utěrkou. „Dej jí čas.“

Jenže čas nic nespravil. Spíš to bylo horší.

Když jsem přišla domů, Klára zmlkla. Když jsme seděly u večeře, odpovídala mi jedním slovem. Když jsem navrhla, že bychom mohly péct na Vánoce spolu, podívala se na mě tak, jako bych jí nabízela něco odporného.

„Já na tohle divadlo nejsem,“ řekla.

Táta se na mě pak zlobil v kuchyni, šeptem, aby to nebylo slyšet.

„Musíš být trpělivější.“

„Tati, já dělám první poslední.“

„No tak dělej i to čtvrté a páté. Je to těžké pro všechny.“

Pro všechny. Jenže mně připadalo, že pro mě nějak nejvíc.

Nejhorší to bylo na chalupě u Litomyšle, kam jsme jeli v létě. Táta si myslel, že víkend bez mobilů nás sblíží. Ve skutečnosti to bylo peklo. Ivana krájela zeleninu na gril, táta spravoval kapající kohoutek a já s Klárou dostaly za úkol vytáhnout staré deky z půdy.

Bylo tam dusno, prach, vedro. Podávala jsem jí krabici a snažila se normálně mluvit.

„Hele, já vím, že to je divný. Ale nemusíme se hned milovat. Stačí, když se budeme nějak snášet, ne?“

Otočila se na mě tak prudce, že jí spadl pramen vlasů do očí.

„Ty to fakt nechápeš?“ sykla. „Ty jsi pro mě důkaz, že máma zase něco pokazila. Že se sem musíme cpát, dělat, že jsme rodina, a já mám ještě děkovat.“

Zůstala jsem stát s dekou v ruce.

„Já ti nic neudělala.“

„Právě. A stejně tě nesnáším.“

Tohle se mnou otřáslo víc než všechny její předchozí naschvály. Protože to bylo čisté. Bez vytáček.

Večer jsem slyšela rodiče hádat se v kuchyni. Nebylo to schválně, stěny na chalupě jsou tenké.

„Nemůžeš po Anetě chtít, aby pořád lezla po kolenou,“ říkala Ivana unaveně.

„A co mám dělat? Smířit se s tím, že budeme žít jak cizí lidi?“ odsekl táta.

„Možná ano. Aspoň na čas.“

Táta bouchl do stolu. „Já nechci další rozbitou rodinu.“

Ta věta mě píchla přímo do hrudi. Takže o tohle jde. On to nelepí kvůli mně nebo kvůli Kláře. On si lepil vlastní strach.

Poslední kapka přišla pár týdnů nato. Měla jsem promoci na vyšší odborné škole. Nic velkého, ale pro mě důležitý den. Máma se ho nedožila a já byla nervózní už od rána. Doma jsem si nechala na stole fotku, kde jsem jako malá seděla tátovi na ramenou. Jedna z mála, co mám fakt ráda.

Když jsme se vrátili, byla roztrhaná na čtyři kusy.

Nejdřív jsem jen stála a koukala. Pak jsem našla Kláru na balkoně.

„To jsi udělala ty?“

Ani nezvedla oči od mobilu. „Jo.“

„Proč?“

Pokrčila rameny. „Protože už mě nebaví, jak si hraješ na chudinku, kolem který se má chodit po špičkách.“

Mně se rozklepaly ruce. „To byla fotka s mámou…“

„A?“

To její „a?“ ve mně něco definitivně zlomilo. Nezařvala jsem. Nehodila po ní skleničku, i když jsem na vteřinu chtěla. Jen jsem šla za tátou a poprvé v životě jsem mu řekla něco, co jsem v sobě dusila měsíce.

„Už dost. Já už se snažit nebudu. Jestli chceš šťastnou rodinu, tak si ji nehraj přes moje nervy.“

Táta zbledl. „Aneto…“

„Ne. Poslouchej mě. Já ji nebudu přemlouvat, kupovat dárky, zvát ji ven, omlouvat její chování. Ona mě nechce. A ty mě nutíš, abych se znovu a znovu ponižovala.“

V obýváku bylo takové ticho, že jsem slyšela hučet lednici. Ivana sklopila oči. Klára se tvářila tvrdě, ale poprvé jsem v ní zahlédla i něco jiného. Ne lítost. Spíš nejistotu.

Od té doby spolu žijeme slušně, ale s odstupem. Žádné sesterské objímání, žádné společné fotky na Instagram, žádné lži pro návštěvy. Jen hranice. A víte co? Je to klidnější než to naše nucené „musíte se mít rády“.

Pořád mě ale bolí, že táta tak dlouho neviděl, co se děje. Že moje snaha byla pro něj povinnost, ne cit. A že někdy největší samota není, když jste doma sami, ale když sedíte u jednoho stolu s lidmi, kteří chtějí hlavně hezký obrázek.

Měla jsem se snažit déle, nebo jsem to měla utnout mnohem dřív? A dá se vůbec vybudovat vztah s někým, kdo vás od první chvíle odmítl?