Když mi pacientka řekla větu, kterou jsem celý život čekala od svých rodičů, sesypalo se ve mně všechno

„Tak si to sepište do zprávy, ne? Že je fedrovaná, jenom rozmazlená,“ vyštěkl na mě pan Karel a posunul si drahé hodinky po zápěstí, jako by spěchal na něco důležitějšího než na vlastní dceru.

Tereza seděla vedle něj. Mikinu měla vytaženou přes prsty a dívala se do země. Ani sebou necukla. To bylo na tom nejhorší. Jako by už byla zvyklá, že se o ní mluví, ale ne s ní.

Jeho žena Libuše si povzdechla a usmála se tím slušným, studeným způsobem.

„My jí opravdu nic neodpíráme. Má pokoj, notebook, kroužky, jezdíme na hory. Ale ona je pořád… nespokojená.“

Pořád ji slyším, jak to řekla. Nespokojená. Jako by Tereza byla vadný spotřebič.

Seděla jsem v křesle, rovná záda, blok na klíně, přesně tak, jak jsem se to naučila. Uvnitř jsem ale nebyla v ordinaci. Byla jsem zase v kuchyni v našem paneláku v Pardubicích, bylo mi deset a moje máma říkala sousedce: „Jitka je hodná, ale strašně citlivá. Pořád něco potřebuje.“

Pořád něco potřebuje.

Tohle se se mnou táhlo celý život. Jako bych byla moc. Moc tichá, moc smutná, moc přecitlivělá, moc navíc.

Tereza ke mně začala chodit kvůli úzkostem a sebepoškozování. Oficiálně. Neoficiálně přišla proto, že doma mizela zaživa. Otec jí po smrti matky zařídil všechno. Jen ne blízkost. Libuše byla přesná, upravená, výkonná. Kupovala Tereze oblečení, ale nikdy jí neupravila vlasy za ucho. Vařila jí, ale nikdy se nezeptala, proč v noci nespí.

Jednou Tereza přišla pozdě. Oči červené, spodní ret rozkousaný.

„Promiňte.“

„To nic. Co se stalo?“

Dlouho mlčela. Pak pokrčila rameny.

„Měla jsem narozeniny.“

Čekala jsem pokračování.

„Táta mi poslal peníze na účet. Libuše nechala na stole tašku z lékárny. Prý ať si koupím něco na pleť, když už se chci cítit líp.“

V tu chvíli se zasmála. Krátce, dutě. Ten zvuk mě bodl někam pod žebra.

„A víte, co je nejhorší?“ řekla pak. „Že já jsem stejně celý den čekala, že si večer sednou se mnou do kuchyně a řeknou: Terezko, jsme rádi, že tě máme. Úplná blbost, co?“

Neodpověděla jsem hned. Protože jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Přesně tuhle větu jsem celý život čekala taky.

Po té hodině jsem zavřela dveře a rozbrečela se. V práci. Potichu, vestoje, s rukou přes pusu, jako když člověk nechce, aby ho někdo slyšel ani po letech. Styděla jsem se. Za to, že nejsem nestranná. Za to, že mě patnáctiletá holka vrátila do něčeho, co jsem považovala za dávno zpracované.

Večer jsem volala mámě. Nevím proč. Možná jsem zase na něco čekala, i ve svých devětatřiceti.

„Ahoj, mami.“

„Jituš, jen krátce, vařím. Co je?“

Zavřela jsem oči.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat. Měla jsi mě vlastně ráda, když jsem byla malá?“

Na druhé straně ticho. Pak cinknutí pokličky.

„Ježíši, co to je za otázky? Samozřejmě. Jen jsme na takové řeči nebyli.“

„Mně ale vždycky připadalo, že vás obtěžuju.“

Máma si odfrkla.

„Ty ses ve všem moc pitvala už tenkrát. Měla jsi střechu nad hlavou, jídlo, školu. Co ještě pořád řešíš?“

A bylo to. Zase. Ten známý pocit, že jsem nevděčná, přehnaná, otravná.

Druhý den jsem seděla s Terezou a musela jsem si hlídat každé slovo.

„Někdy,“ řekla jsem opatrně, „lidi zajišťují všechno navenek, protože neumí být blízko. Není to tvoje vina.“

Tereza se na mě podívala tak přímo, až mě to skoro rozhodilo.

„A kdo za to teda může?“

Neměla jsem chuť vytahovat poučky.

„Oni nesou odpovědnost za to, jak se k tobě chovají. Ty neneseš odpovědnost za to, že tě to bolí.“

Najednou jí vyhrkly slzy.

„Já už nechci být doma jako host. Já nechci pořád dělat, že mi nic nechybí.“

Podala jsem jí kapesníky, ale ruce se mi mírně třásly. Protože to nebyla jen její věta. Byla i moje.

Přišlo rodičovské sezení. Tereza tentokrát mluvila. Tichým hlasem, ale mluvila.

„Když přijdu ze školy, ani si mě nevšimnete. Když něco řeknu, Libuše odpoví, ale ani se na mě nepodívá. Táto, ty se mě ptáš jen na známky. Já v tom bytě bydlím, ale nejsem doma.“

Karel zrudl.

„Tohle máš z internetu nebo odtud?“ kývl ke mně.

„Ne,“ řekla Tereza a poprvé zvedla bradu. „To mám z toho, jak žiju.“

Libuše se rozplakala. Ne hezky. Spíš naštvaně.

„Tak co ještě chceš? Dělám pro tebe první poslední!“

Tereza se kousla do rtu.

„Já nechci první poslední. Já chci, abyste si všimli, že vůbec jsem.“

V místnosti bylo takové ticho, že jsem slyšela topení.

Karel se pak sesunul v židli a poprvé nevypadal jako pán situace. Spíš jako chlap, který něco pokazil už dávno a teď neví, kudy ven.

Neobjal ji. To by bylo moc jednoduché. Jen se podíval na stůl a řekl: „Po smrti mámy jsem to nějak… odpracoval místo toho, abych to prožil. To není omluva. Já jen nevěděl, jak k tobě jít.“

Nebyl to zázrak. Nebyl to film. Tereza mu hned neskočila kolem krku. Libuše byla ještě dlouho obranná a pichlavá. Ale něco se pohnulo. Začali chodit společně. Ne pravidelně, občas to drhlo, občas strašně. Jenže už se aspoň přestali tvářit, že problém neexistuje.

A já? Já jsem si poprvé přiznala, že moje bolest nezmizela tím, že jsem se naučila mluvit klidně a profesionálně. Začala jsem znovu na terapii. Ve svém věku. Se svojí praxí. A jo, bylo mi trapně, ale asi méně trapné než celý život předstírat, že mě rodičovská chladnost vlastně nepoznamenala.

Terezu už nevídám tak často. Naposledy mi při odchodu řekla: „Vy jste mě fakt viděla.“

A já pak seděla sama v ordinaci a říkala si, kolik z nás takhle chodí po světě upravených, funkčních, slušných — a přitom by dali cokoliv za jednu obyčejnou větu, že nejsou navíc.

Taky jste někdy měli všechno, a přesto vám chybělo to hlavní? A dá se vůbec dohnat láska, kterou člověk nedostal včas?