Vzala jsem si muže, kterého se všichni báli. A pak zmizel dřív, než jsem mu stihla říct, že čekám dítě.

„Jestli mi teď řeknete, že jste další příbuzná, tak se otočte a běžte domů,“ vyštěkl na mě muž u automatu na kávu.

V ruce mačkal kelímek tak silně, až z něj tekla hnědá voda na lino. Měl neoholenou tvář, černou mikinu a pohled, který člověka nutil ustoupit. Jenže já už ten den neměla kam ustupovat. Máma mi ráno položila telefon, když jsem jí řekla, že přijdu na nedělní oběd. Táta mi před týdnem vmetl do očí, že jsem ostuda rodiny, protože jsem se zastala bratra, který zase prohrál peníze na automatech.

„Nejsem příbuzná,“ řekla jsem. „Jsem Veronika. Pracuju tady na příjmu.“

Muž se podíval ke dveřím pokoje číslo 214. „Tak víte, kdo je uvnitř?“

Věděla jsem. Paní Vlasta Šímová. Rakovina slinivky, poslední dny. Drobná žena, která každému děkovala, i když jí sestra jen podala vodu. Při každé návštěvě se ptala na syna Radka. A vždycky dodala: „On je hodný kluk. Jen se mu to nějak celé pokazilo.“

Radek se zasmál, ale nebylo na tom nic veselého.

„Má pocit, že mám přítelkyni. Jednou jsem jí to nakecal, aby přestala brečet. Teď ji chce vidět. Chce umřít s tím, že nejsem sám.“

Čekala jsem, co z něj vypadne dál.

„Potřebuju na chvíli slušnou ženskou. Jen před ní. Zaplatím vám.“

Měla jsem ho poslat pryč. Všichni věděli, kdo Radek Šíma je. Před lety jezdil s kradenými auty přes hranice, pak dělal vymahače dluhů pro lidi, o kterých se v hospodě mluví potichu. Jednou seděl rok ve vězení. V našem městě se podobné věci nezapomínají.

Jenže když jsem nahlédla do pokoje, Vlasta se na mě usmála, jako by mě znala odjakživa.

„Tak ty jsi ta Verunka?“ zašeptala.

A já kývla.

Z jedné návštěvy byly další. Radek mi nosil kytky z benzínky a před mámou tvrdil, že ví, jaké mám ráda. Nevěděl nic. Před ní mě držel za ruku, ale na chodbě se ode mě odtahoval, jako by se bál, že ho popálím.

„Nemusíš to tak hrát,“ řekla jsem mu po týdnu.

„Co hrát?“

„Že jsem ti ukradená.“

Dlouho mlčel. Pak jen pokrčil rameny. „To je bezpečnější pro tebe.“

Přesto mi jednou večer zavolal. Prasklo mi topení a v bytě byla zima. Přijel, ani jsem ho neprosila. Klečel dvě hodiny u radiátoru, nadával na rezavý ventil a nakonec mi uvařil čaj v hrnci, protože jsem neměla čistou konvici. Seděli jsme na zemi v kuchyni. Tehdy mi poprvé řekl, že ve vězení přemýšlel hlavně o mámě.

„Ona si pořád myslí, že se vrátím k tomu klukovi, co jí nosil nákup,“ řekl. „Jenže ten kluk už asi není.“

„Možná je,“ odpověděla jsem. „Jen neví, jak ven.“

Políbil mě tak opatrně, až se mi chtělo brečet.

Když máma zjistila, že chodím s Radkem, přijela ke mně bez ohlášení. Stála ve dveřích, bledá vzteky.

„Po všem, co jsi nám provedla, nám ještě přitáhneš kriminálníka?“

„Co jsem vám provedla?“ zeptala jsem se.

„Vždyť se s tebou nedá mluvit!“

„Protože vy nikdy neposloucháte.“

Radek stál za mnou. Neřekl ani slovo. Máma si ho změřila pohledem a odešla. Táta mi pak napsal, že dokud budu s ním, nemám se ukazovat.

Vlasta mezitím slábla. Jednoho odpoledne nás oba chytila za ruce a řekla, že by si přála vidět Radka ženatého. Ne kvůli papíru. Kvůli klidu.

Vzali jsme se na radnici o čtyři dny později. Byla tam Vlasta na vozíku, dvě sestry z oddělení a starý Radkův kamarád Karel jako svědek. Měla jsem obyčejné modré šaty. Radek se při slibu třásl víc než já.

Vlasta zemřela další noc.

Po pohřbu se Radek změnil. Chodil domů pozdě, kontroloval okna, pokaždé se lekl telefonu. Tvrdil, že je to jen práce v autoservisu. Já mu chtěla věřit. Strašně moc.

Pak jsem v jeho bundě našla druhý telefon. Byla v něm jediná nová zpráva: „Jestli nezmizíš, odskáče to tvoje manželka.“

Když jsem se otočila, stál ve dveřích.

„Veru, já to vyřeším.“

„Co přesně? Kdo ti píše?“

Sedl si ke zdi a zakryl si obličej dlaněmi. Přiznal, že kdysi dlužil peníze lidem, pro které dělal. Myslel, že po letech bude klid. Nebyl. A teď zjistili, kde bydlí, kdo jsem, kde pracuju.

Ráno už byl pryč. Na stole nechal prsten, klíče a vzkaz: „Nečekej na mě. Tohle je poprvé, kdy dělám správnou věc.“

Moje rodina se samozřejmě ozvala. Ne aby se zeptala, jestli se bojím. Táta jen řekl, že mě varoval. Máma plakala a opakovala, že jsem si zničila život.

Možná mají pravdu. Ale když si večer sáhnu na břicho a vzpomenu si na ty dvě čárky, které Radek už nikdy neviděl, neumím ho nenávidět.

Bylo to mezi námi od začátku odsouzené k bolesti, nebo člověk nemá právo odmítnout lásku jen proto, že se jí ostatní bojí? Co byste udělali vy na mém místě?