Když mi Petr před hosty řekl, že jen stříhám vlasy, odešla jsem a otevřela si vlastní salon

„Tak jí to, prosím tě, neberte. Ona je jen kadeřnice, ta se v penězích moc nevyzná,“ řekl Petr u našeho kuchyňského stolu a pousmál se na svého kamaráda Radka.

V ruce jsem držela talíř s chlebíčky. Úplně jsem ztuhla. Radek sklopil oči, jeho žena Jana se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale Petr pokračoval.

„Iva má šikovné ruce, to jo. Ale víš, jak to je. Stříhání vlasů není zrovna kariéra. Já jí pořád říkám, ať si najde nějakou pořádnou práci.“

Talíř jsem položila na linku tak prudce, až se jedna sklenička zachvěla. V bytě bylo najednou ticho. Ne takové to příjemné ticho po vtipu, který se nepovedl. Tohle ticho pálilo.

„Promiň, co jsi to právě řekl?“ zeptala jsem se.

Petr protočil oči. „Ježiš, Ivo, nedělej scénu. Vždyť si dělám legraci.“

„Ne. Ty si ze mě neděláš legraci. Ty mě shazuješ. Zase.“

Odešla jsem do koupelny a zamkla se. Slyšela jsem tlumené hlasy, šoupání židlí, pak zaklapnutí dveří. Návštěva odešla dřív. Petr ani nepřišel za mnou. Jen z obýváku pustil televizi hlasitěji.

Kadeřnicí jsem chtěla být od patnácti. V učňáku jsem nebyla premiantka, to ne. Matika mi nešla a maturitu jsem neměla, čehož Petr dokázal využít při každé hádce. Ale naučila jsem se poslouchat lidi. Poznat, kdy si paní po rozvodu nepřeje jen kratší mikádo, ale potřebuje vidět v zrcadle někoho nového. Kdy si unavená máma sedne do křesla a na hodinu chce prostě mlčet.

Pracovala jsem v malém salonu na sídlišti v Pardubicích. Měla jsem stálé zákaznice, objednávaly se ke mně týdny dopředu. Majitelka Alena mi jednou řekla: „Ty nestříháš jen vlasy, Ivo. Lidi se k tobě vrací, protože se vedle tebe necítí jako kus nábytku.“ Tenkrát jsem málem brečela.

Petr to nikdy nechápal.

Když jsem mu vyprávěla, že jsem absolvovala další školení a naučila se novou techniku barvení, mávl rukou. „A kolik ti to přidá? Pětistovku za hlavu?“

Když jsem přišla domů pozdě, protože nevěsta na poslední chvíli změnila účes, utrousil: „Tak sis zase hrála na umělkyni?“

A když se ho jeho sestra u nedělního oběda zeptala, co dělám, řekl: „Iva si zatím stříhá vlasy. Ale třeba jednou dostane rozum.“

Zkoušela jsem to po dobrém. Seděli jsme spolu u večeře, kuře už bylo studené a já mu klidně vysvětlovala, že nepotřebuju, aby mě obdivoval každý den. Jen aby mě neshazoval.

„Ty všechno strašně prožíváš,“ odpověděl. „Já tě jen motivuju. Chci, abys na sobě pracovala.“

„Já na sobě pracuju pořád.“

„No tak si dodělej školu. Nebo běž na úřad, zkus nějaký kurz. Nezůstávej celý život u fénu.“

Dívala jsem se na jeho ruce. Na prstech měl mastnotu z montáže, protože dělal technika ve výrobě. Nikdy by mě nenapadlo říct mu, že jen utahuje šrouby. Proč jemu připadalo normální zmenšovat mě?

Zlomilo se to o pár měsíců později. Měla jsem našetřeno dvě stě osmdesát tisíc. Roky jsem si odkládala bokem peníze z dýšek, z vánočních směn i z víkendových účesů. Chtěla jsem si pronajmout malý prostor po bývalé kosmetice a otevřít vlastní studio.

Když jsem to Petrovi oznámila, nejdřív se rozesmál.

„To nemyslíš vážně. Ty chceš vyhodit všechny úspory za dvě zrcadla a umyvadlo?“

„Mám spočítaný rozpočet. A klientky, které by šly za mnou.“

„Klientky,“ zopakoval posměšně. „Ivo, prober se. Za půl roku to zavřeš a co pak? Budeš brečet, že jsem tě nevaroval.“

Tentokrát jsem nekřičela. Jen jsem cítila zvláštní klid. Jako když konečně přestanete tlačit dveře, které byly celou dobu zamčené z druhé strany.

„Víš co, Petře? Já se nebojím, že to nevyjde. Bojím se, že vedle tebe už nikdy neuvěřím, že mi něco vyjít může.“

Jeho obličej ztvrdl. „Tak mě obviňuj. To ti jde.“

„Neobviňuju tě. Jen odcházím.“

Balila jsem si věci do krabic dva večery. Petr se mnou skoro nemluvil. Až když jsem odnášela poslední tašku, postavil se do předsíně.

„Ty se ještě vrátíš,“ řekl tiše.

Podívala jsem se na něj. „Možná se vrátím pro zapomenutý svetr. Ale ne k tobě.“

Studio jsem otevřela v březnu. První týdny byly hrozné. Po zaplacení nájmu, energií a materiálu jsem obracela každou korunu. Jednou jsem večeřela rohlík se sýrem a seděla na zemi mezi krabicemi, protože jsem ještě neměla ani pořádné křeslo do koutku pro čekající. Pak přišla první sobota úplně plná. A další. A další.

Dnes mám na dveřích malé jméno: Iva Novotná, vlasové studio. Když ho ráno odemykám, pořád cítím nervozitu. Ale už se za ni nestydím. Je moje.

Někdy přemýšlím, kolik lidí zůstává tam, kde je někdo den po dni přesvědčuje, že jejich práce, sny i oni sami nejsou dost. A proč tak dlouho čekáme, až nám cizí člověk dovolí věřit vlastní hodnotě?