Babiččina zpověď: Proč miluji Aničku víc než Filípka?

„Proč jsi zase dala Aničce větší kus dortu než Filípkovi?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje dcera Jana s rukama v bok. V tu chvíli jsem ztuhla. Srdce mi bušilo až v krku a já věděla, že tohle není poprvé, co si toho někdo všiml. Ale jak mám vysvětlit, že prostě… Aničku miluju jinak? Silněji? Sama sobě to nedokážu přiznat nahlas, natož své vlastní dceři.

Sedím na lavici u okna v našem domě v Říčanech, kde jsme s manželem Petrem prožili už třicet let. Dům jsme koupili díky pomoci obou rodin, a tak tu všechno nese otisk našich rodičů i dětí. Teď tu ale sedím sama se svými myšlenkami a cítím tíhu viny. Anička, osmiletá princezna s tmavými vlasy a očima po mně, je pro mě jako slunce. Když přijde, obejme mě kolem krku a šeptá mi do ucha tajemství. S ní je všechno jednoduché. Filípek je jiný. Dvouletý klučina, který pořád něco rozbíjí, křičí a dožaduje se pozornosti. Když ho držím v náručí, necítím to teplo, které mám s Aničkou. A to mě ničí.

„Mami, všimla sis někdy, že Filípek tě volá častěji než Anička?“ zeptala se mě jednou Jana večer, když jsme spolu myly nádobí. „Možná proto, že potřebuje víc tvé lásky.“ Jen jsem pokrčila rameny a utřela si ruce do utěrky. Jak jí mám říct, že mám pocit, jako by mezi mnou a Filípkem byla neviditelná zeď?

Jednoho dne jsem seděla s Aničkou na zahradě pod starou jabloní. Povídaly jsme si o škole a ona mi ukazovala obrázky, které nakreslila. „Babičko, ty jsi moje nejlepší kamarádka,“ řekla najednou a já cítila slzy v očích. V tu chvíli přišel Filípek s rozbitým autíčkem v ruce. „Babi, oprav!“ křičel a tahal mě za sukni. Místo radosti jsem cítila podráždění. „Počkej chvilku, Filípku,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Viděla jsem v jeho očích zmatek a smutek.

Večer jsem o tom mluvila s Petrem. „Máš pocit, že Aničku upřednostňuješ?“ zeptal se mě tiše. „Ano,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „A nevím proč.“

Petr se zamyslel. „Víš, když byl náš Tomáš malý, taky jsem měl radši Janu. Byla klidná, rozumná, Tomáš byl divoch. Ale časem se to změnilo.“

„A co když se to u mě nezmění?“ ptala jsem se zoufale.

Další den přišla Jana s dětmi na návštěvu. Přinesla mi kytici pivoněk – moje oblíbené květiny. „Mami, dneska bych potřebovala trochu pomoct s Filípkem,“ řekla unaveně. „Anička má kamarádku na návštěvě.“

Zůstala jsem s Filípkem sama v obýváku. Seděl na koberci a skládal kostky. Najednou se na mě podíval a usmál se tím svým bezzubým úsměvem. „Babi, postavíme hrad?“ zeptal se nadšeně.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si k němu sedla. Stavěli jsme spolu hrad z kostek a Filípek mi ukazoval, jak má být vysoký a kde má být věž. Najednou mě objal kolem krku a zašeptal: „Mám tě rád, babi.“ V tu chvíli jsem pocítila něco zvláštního – možná to byla láska? Nebo jen soucit?

Když přišla Jana zpátky do pokoje, viděla nás sedět vedle sebe a usmála se. „Vidíš? On tě potřebuje víc než Anička.“

Ale další den bylo všechno zase při starém. Anička mě objímala a šeptala mi do ucha pohádky, Filípek křičel a házel kostky po pokoji. Cítila jsem frustraci i vinu.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a já mu řekla: „Možná jsem špatná babička.“

Petr mě pohladil po ruce: „Nejsi špatná babička. Jen jsi člověk.“

Ale co když to nestačí? Co když Filípek vyroste s pocitem, že ho babička nikdy neměla ráda?

Začala jsem si všímat detailů – jak Filípek hledá můj pohled, jak se snaží upoutat mou pozornost. Jak často říká „babi“ jen proto, aby slyšel moji odpověď.

Jednou večer přišla Jana ke mně domů sama. Sedly jsme si ke stolu s čajem a ona mi řekla: „Mami, všimla jsem si toho už dávno. Ale vím, že to není jednoduché. Každý máme k někomu blíž.“

„Ale co když tím Filípkovi ubližuju?“ ptala jsem se zoufale.

Jana mě pohladila po ruce: „Možná ano. Ale můžeš to změnit.“

Od té doby se snažím být k Filípkovi vřelejší. Hledám si k němu cestu – i když je to těžké. Někdy mám pocit, že selhávám. Jindy zase cítím malý pokrok.

Nedávno mi Filípek přinesl obrázek – nakreslil nás dva pod jabloní. „To jsme my, babi,“ řekl pyšně.

Možná je ještě čas něco změnit.

A tak se ptám sama sebe i vás: Je možné naučit se milovat všechny stejně? Nebo je láska vždycky trochu nespravedlivá?