Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy jsem zaslechla svého syna říct o spolužačce něco tak krutého, že se mi sevřel žaludek. Místo trestu jsem ho vzala na cestu, na které měl na vlastní kůži pochopit, jak hluboko se můžou slova zaříznout a jak těžké je napravit bolest, kterou způsobíme. Bylo to bolestivé i pro mě, ale právě tehdy jsem pochopila, že opravdová omluva nezačíná pusou, ale srdcem.