Kdo jsi, babi? Proč jsi na naše děti zapomněla?

„Mami, proč babička zase nepřišla?“ zeptala se mě dneska večer Anička, když jsem jí četla pohádku před spaním. Její oči byly plné očekávání, ale i smutku, který se snažila skrýt. Srdce mi sevřela bolest. Už osm měsíců jsme babičku neviděli. Osm měsíců, kdy neprojevila zájem, nezavolala, nenapsala, a přitom bydlí jen o dvě zastávky tramvají dál.

Vzpomínám si na loňské léto, kdy jsme spolu seděli na zahradě, děti běhaly kolem a ona se smála, jak je Anička šikovná a Matěj už umí jezdit na kole. Tehdy jsem si myslela, že máme normální rodinu. Ale teď? Teď mám pocit, že jsme pro ni přestali existovat. A nejvíc mě bolí, že to odnášejí děti.

„Mami, babička už nás nemá ráda?“ ptal se mě nedávno Matěj, když jsme slavili jeho narozeniny bez ní. Připravila jsem dort, nafoukla balónky, pozvala kamarády ze školky, ale babiččina židle zůstala prázdná. Ani zpráva, ani omluva. Jen ticho.

S manželem Petrem jsme se o tom několikrát bavili. „Možná má svoje důvody,“ říká vždycky, když se snažím pochopit, co se stalo. Ale jaké důvody může mít babička, že se osm měsíců neozve vlastním vnoučatům? Když jsem se ho naposledy zeptala, jestli by jí neměl zavolat, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Když něco nechce, tak to prostě nedělá.“

Ale já to nechápu. Vždyť děti ji mají rády. Nikdy jsme se nepohádali, nikdy jsme jí neřekli nic zlého. Snažila jsem se jí volat, psát, posílala jsem fotky dětí, pozvánky na oslavy, ale odpověď žádná. Jen jednou mi přišla strohá SMS: „Děkuji za pozvání, nemohu přijít.“ Bez vysvětlení, bez zájmu.

Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jsem něco neudělala špatně. Možná jsem ji někdy nechtěně urazila? Možná jí vadí, jak vychovávám děti? Ale nikdy mi nic neřekla. Vždycky byla spíš uzavřená, ale na vnoučata se těšila. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednou jsem ji potkala v obchodě. Stála u regálu s pečivem, v ruce rohlíky, a když mě uviděla, ztuhla. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ji nejistě. Jen kývla hlavou a rychle odešla. Ani se nezeptala, jak se mají děti. Stála jsem tam jako opařená, v ruce nákupní košík, a měla jsem chuť se rozbrečet.

Doma jsem se snažila před dětmi tvářit, že je všechno v pořádku. Ale Anička je vnímavá. „Mami, babička už nás nemá ráda?“ ptala se znovu. Co jí mám říct? Že babička prostě nemá zájem? Že jsme pro ni přestali existovat? To přece nemůžu.

Začala jsem se svěřovat kamarádkám. Jedna mi řekla: „Možná má nějaké zdravotní problémy, třeba se stydí, že už nezvládá být s dětmi.“ Druhá: „Třeba žárlí, že máš s dětmi lepší vztah, než měla ona se svým synem.“ Ale já nevím. Nikdy mi nic neřekla.

Jednou večer, když děti spaly, jsem seděla v kuchyni a dívala se na jejich fotky. Byla jsem zoufalá. Vzala jsem telefon a napsala jí dlouhou zprávu. Napsala jsem, že mi chybí, že dětem chybí, že bych byla ráda, kdyby přišla aspoň na chvíli. Že je pro mě důležité, aby děti měly babičku. Odpověď nepřišla.

Petr se snaží být nad věcí. „Nech to být, ona se ozve, až bude chtít.“ Ale já vím, že děti trpí. Vidím to na nich. Když jdeme kolem jejího domu, Anička se vždycky zastaví a dívá se na okna. „Myslíš, že je babička doma?“ ptá se. Co jí mám říct?

Nedávno jsme byli na hřišti a potkali tam sousedku, která zná moji tchyni. „A jak se má paní Novotná?“ zeptala se mě. Zmohla jsem se jen na: „Nevím, už jsme se dlouho neviděli.“ Sousedka se zatvářila překvapeně. „Vážně? Ona pořád říká, jak má hodná vnoučata.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Jak může říkat, že má hodná vnoučata, když je osm měsíců neviděla?

Začala jsem si všímat, že děti se o babičce přestávají zmiňovat. Už se neptají, kdy přijde. Už neukazují obrázky, které pro ni kreslily. Jako by se smířily s tím, že babička prostě není. Ale já se s tím smířit nechci. Vždyť rodina je to nejdůležitější, co máme.

Přemýšlím, jestli mám za ní zajít osobně. Ale bojím se odmítnutí. Bojím se, že mi řekne něco, co nechci slyšet. Nebo že mi neřekne vůbec nic.

Jednou večer, když jsem uspávala Aničku, mi řekla: „Mami, až budu velká, budu chodit za svými vnoučaty každý den.“ V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Děti vnímají mnohem víc, než si myslíme.

Někdy si říkám, jestli bych neměla být tvrdší. Jestli bych neměla říct Petrovi, ať si to s mámou vyříká. Ale on se tomu vyhýbá. „Nech to být, prosím,“ říká. Ale já to nechci nechat být. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem.

Vím, že jsou rodiny, kde se babičky a dědečkové starají o vnoučata každý den. Kde jsou součástí života, kde se slaví narozeniny, Vánoce, kde se jezdí na výlety. My máme babičku, která bydlí za rohem, ale jako by byla na druhém konci světa.

Někdy si představuju, že přijde. Že zazvoní u dveří, přinese dětem čokoládu, obejme je a řekne: „Promiňte, že jsem tu tak dlouho nebyla.“ Ale vím, že se to nestane.

Možná má svoje důvody. Možná je sama nešťastná. Ale proč to musí odnášet děti? Proč jim bere možnost mít babičku?

Dneska večer jsem seděla u postýlky a dívala se na Aničku, jak spí. Přemýšlela jsem, jestli mám ještě něco zkusit. Jestli mám napsat další zprávu, nebo prostě čekat. Ale jak dlouho ještě?

Možná mi někdo z vás poradí. Co byste dělali na mém místě? Má cenu bojovat o vztah, který druhá strana nechce? Nebo mám děti chránit před dalším zklamáním a nechat to být?

Někdy si říkám: Kdo jsi, babi? Proč jsi na naše děti zapomněla? Myslíte, že mám ještě bojovat, nebo už je čas to vzdát?