Proč jsem si zvolil samotu místo druhého manželství: Příběh Petra, 54 let

„Petře, už je to rok, co jsi rozvedený. Nechceš si konečně někoho najít? Vždyť jsi ještě mladý, život nekončí!“ slyšel jsem znovu a znovu od své sestry, když jsme seděli u nedělního oběda v její kuchyni. Všude kolem mě voněla svíčková, děti pobíhaly po bytě a já se cítil jako vetřelec ve vlastním životě. Všichni čekali, že se vzpamatuju, že si najdu novou ženu, že budu zase „normální“. Jenže já jsem nevěděl, jestli to vůbec chci.

Po rozvodu s Janou jsem zůstal sám v našem bytě na sídlišti v Brně. První týdny byly hrozné. Všude byly její věci, její parfém, její smích, který se mi vracel v ozvěně prázdných stěn. Přátelé mě tahali ven, na pivo, na koncerty, na výlety. „Nesmíš být sám, to tě zničí,“ říkali. Ale já jsem v té samotě našel něco, co jsem dlouho neznal – klid. Nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neponižoval, nikdo mi nevyčítal, že jsem zase zapomněl koupit mléko nebo že jsem moc dlouho v práci. Jen ticho a já.

Samozřejmě, že mi bylo smutno. Večer jsem seděl na gauči, díval se na televizi a najednou jsem měl chuť někomu zavolat, jen tak si povídat. Ale pak jsem si vzpomněl na poslední roky s Janou – na hádky, na mlčení, na to, jak jsme se míjeli v předsíni, jako bychom byli cizí lidé. Bylo mi padesát tři a měl jsem pocit, že už nemám sílu začínat znovu. Přesto jsem cítil tlak ze všech stran. Kolegové v práci mě popichovali: „Tak co, už máš nějakou novou kočku?“ Maminka mi posílala telefonní čísla na dcery svých známých. Dokonce i moje dcera Klára, která studuje v Praze, mi jednou řekla: „Tati, nechceš si založit Tinder? Vždyť přece nechceš být sám.“

Jenže já jsem byl sám a poprvé v životě jsem si to dovolil. Začal jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách, četl jsem knihy, na které jsem nikdy neměl čas, a začal jsem malovat. Malování mě vždycky bavilo, ale Jana to považovala za ztrátu času. Teď jsem si koupil plátna, barvy a maloval jsem celé večery. Najednou jsem měl pocit, že dýchám.

Jednoho večera mi zavolal můj nejlepší kamarád Mirek. „Hele, Petře, pojď na pivo. Musíme si promluvit.“ Seděli jsme v naší oblíbené hospodě U Dvou koček, kde jsme spolu prožili už tolik večerů. Mirek se na mě podíval a řekl: „Víš, já tě chápu. Ale nebojíš se, že zestárneš sám? Že jednou nebude nikdo, kdo ti podá sklenici vody?“

Ta otázka mě zasáhla. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Ano, bál jsem se. Bál jsem se, že budu nemocný a nikdo mi nepomůže. Bál jsem se, že umřu a nikdo si toho nevšimne. Ale ještě víc jsem se bál, že znovu ztratím sám sebe, že se zase přizpůsobím někomu jinému, že budu žít život, který není můj.

Mirek mi vyprávěl o své druhé ženě. „Je to fajn, ale už to není jako poprvé. Pořád se musím přetvařovat, abych jí vyhověl. Někdy si říkám, jestli to má cenu.“ Díval jsem se na něj a uvědomil si, že nejsem jediný, kdo má strach. Možná jsme všichni jenom unavení z toho, jak se snažíme být šťastní podle představ ostatních.

Další týdny jsem se snažil přijít na to, co vlastně chci. Chodil jsem na výstavy, na koncerty, začal jsem běhat. Občas jsem si psal s nějakou ženou na internetu, ale vždycky to skončilo u pár zpráv. Neměl jsem chuť se seznamovat, vyprávět znovu svůj životní příběh, vysvětlovat, proč jsem sám. Lidé si myslí, že samota je selhání. Ale já jsem začal chápat, že pro mě je to volba.

Jednou jsem seděl na lavičce v parku a pozoroval starší pár, jak se drží za ruce. Byli spolu očividně dlouho, smáli se, povídali si. Trochu jsem jim záviděl. Ale pak jsem si vzpomněl na všechny kompromisy, které vztah vyžaduje. Na to, jak jsem se v manželství ztrácel, jak jsem zapomněl, co mám rád, jen abych byl „dobrý manžel“. Teď jsem byl sám sebou. A poprvé v životě jsem měl pocit, že to stačí.

Moje rodina to pořád nechápala. Sestra mi jednou řekla: „Petře, vždyť ty jsi tak hodný chlap. Proč nechceš být šťastný?“ A já jí odpověděl: „Ale já jsem šťastný. Jen jinak, než si myslíš.“

Samozřejmě, že mám někdy strach. Samozřejmě, že mi někdy chybí blízkost, dotek, společné ráno. Ale už se nebojím být sám. Už se nebojím, že nejsem dost dobrý, když nemám partnerku. Našel jsem v sobě klid, který jsem nikdy nepoznal.

Mirek mi nedávno řekl: „Víš, Petře, možná jsi to pochopil dřív než my ostatní. Možná je lepší být sám a spokojený, než s někým a nešťastný.“

A já si říkám – není to nakonec to nejdůležitější? Najít odvahu být sám sebou, i když to ostatní nechápou? Co si o tom myslíte vy?