Pod postelí: Noční můra v motelu na okraji Prahy

„Madlo, tohle je fakt děs,“ šeptla jsem, když jsme vešly do pokoje číslo 7. Vzduch byl těžký, voněl po zatuchlině a starých cigaretách. Madlenka se jen uchechtla a hodila batoh na rozvrzanou postel. „Klid, Kačko, je to jen na jednu noc. Zítra ráno vypadneme a bude to jen další historka do hospody.“ Jenže já už od začátku cítila, že tohle místo není v pořádku. Možná to bylo tím, jak se na nás recepční díval, nebo tím, jak se podlaha pod mýma nohama lehce prohýbala. Nebo tím, že jsem v poslední době měla pocit, že mě něco sleduje.

Bylo mi třicet, rozvedená, bezdětná, a tenhle výlet měl být mým malým útěkem od reality. Madla, moje nejlepší kamarádka už od gymplu, mě přemluvila, že potřebujeme změnu. „Kačko, pojď, vypneme mobily, dáme si víno a budeme si povídat jako za starých časů.“ Jenže místo toho, abych se cítila svobodná, jsem byla čím dál nervóznější. Když jsme si večer otevřely lahev červeného, Madla začala vyprávět o svém novém příteli a já se snažila poslouchat, ale pořád jsem koutkem oka sledovala stíny v rohu pokoje.

„Hele, co to je?“ Madla se najednou zarazila a ukázala pod postel. „Něco tam svítí.“ Přisunula jsem se blíž a opravdu – v mezeře mezi podlahou a rámem postele prosvítalo slabé světlo. „To je divný,“ zamumlala jsem a natáhla ruku. Prsty jsem nahmátla něco studeného, kovového. Zatáhla jsem a ozvalo se tiché cvaknutí. Najednou se podlaha pod postelí lehce nadzvedla. „To je nějaký poklop?“ Madla už byla na kolenou a snažila se ho otevřít. „Kačko, pomož mi!“

Srdce mi bušilo až v krku. Společně jsme odsunuly postel a odhalily malý, nenápadný poklop. Madla ho otevřela a zpod něj se vyvalil chladný vzduch. „To snad není možný…“ Pod postelí byla úzká šachta, vedoucí do tmy. „To je nějaký sklep?“ Madla už v ruce držela mobil a svítila dolů. „Vidíš něco?“ ptala jsem se rozechvěle. „Jo… nějaký kufr. A… počkej… jsou tam i fotky.“

Něco mě nutilo jít dolů, i když jsem se bála. Madla byla vždycky ta odvážnější, ale tentokrát jsem ji předběhla. Slezla jsem po vratkých schůdcích a ocitla se v malém prostoru, kde byla jen stará židle, kufr a několik polaroidových fotek rozházených po zemi. Zvedla jsem jednu. Byla na ní žena. Mladá, tmavovlasá, s vystrašeným výrazem. „To je divný…“ Madla už byla za mnou. „Podívej, tohle je…“ Ztuhla. „Kačko, to je tvoje bunda.“

Zírala jsem na fotku. Opravdu – ta žena měla na sobě moji starou džínovou bundu, kterou jsem před lety ztratila na jedné party. „To není možný…“ Začala jsem se třást. „To je nějaký blbý vtip.“ Madla otevřela kufr. Byl plný ženských věcí – šperky, šátky, dokonce i staré deníky. „Tohle je fakt divný, Kačko. Měli bychom jít.“

Ale já nemohla. Něco mě nutilo zůstat. Začala jsem listovat deníkem. Písmo bylo roztřesené, plné strachu. „On mě sleduje… bojím se… nevím, jestli se dostanu ven…“ Čím víc jsem četla, tím víc mi docházelo, že ty ženy byly jako já. Samotné, ztracené, hledající únik. A někdo toho využil.

Najednou se nad námi ozvaly kroky. Madla zbledla. „Někdo je nahoře.“ Zhasly jsme mobily a ztichly. Slyšely jsme, jak někdo chodí po pokoji, pak se zastavil přímo nad poklopem. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Madla mi stiskla ruku tak silně, až mě to zabolelo. Kroky se pomalu vzdalovaly. Čekaly jsme ještě několik minut, než jsme se odvážily vylézt zpátky nahoru.

Pokoj byl prázdný, ale na posteli ležel papírek. „Některá tajemství je lepší nechat spát.“ Madla se rozbrečela. „Kačko, musíme pryč.“ Popadly jsme věci a utíkaly na recepci. Recepční tam nebyl. Vyřítily jsme se ven, do chladné noci, a běžely k autu. Cestou jsem se ohlédla a v okně pokoje zahlédla stín. Někdo nás sledoval.

Celou cestu domů jsme mlčely. Madla se mi později svěřila, že má noční můry. Já taky. Pořád vidím tu fotku – sebe v džínové bundě, s výrazem, který jsem nikdy předtím neviděla. Strach, zoufalství, bezmoc. Od té noci se bojím spát sama. Bojím se, co všechno může být ukryto těsně pod povrchem, čekající, až to někdo odhalí. Kolik takových tajemství ještě existuje? A co když jednou někdo odhalí i to moje?

Někdy si říkám – opravdu chceme znát pravdu, když ji najdeme? Nebo je lepší některé věci nechat spát? Co byste udělali vy?