Babička mi nepatřila – Když rodina rozdělí lásku i dědictví

„Proč ona a ne já? Řekni mi, Savino! Proč babička prostě napsala byt na Terezku a na mě nikdy nemyslela?“ chrčela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila natlačit slzy zpět. Seděla jsem na svém rozloženém gauči v podnájmu a dívala se z okna na deštivou Letnou. Hlavou mi vřela všechna dětství u babičky Niny – tátovy mámy – která si mě nikdy nevšímala, jako bych byla jenom stín vedle Terezky, mé mladší sestřenice. Vždycky pro nás měla připravené koláče, třásňové ubrusy a pečící papír plný cukroví. Jenže když přišlo na dárečky, polibky, pochvalu za hezké vysvědčení, vše vždy dostala Terezka. Já jsem dostala možná letmý úsměv, občas pohlazení ve vlasech, které působilo skoro provinile.

Vzpomenu si, jak mi bylo asi devět, když jsem tajně naslouchala rozhovoru v kuchyni, kam mě babička poslala nalámat chleba pro králíka. Skrze dveře jsem slyšela tátu: „Mami, copak Viki není taky tvoje vnučka?“ Babička si povzdychla a řekla: „Já ji mám ráda, ale nějak si k ní nenacházím cestu, je taková uzavřená… Ne jako Terka.“ Cítila jsem se tehdy jako odhozenej střevíc. Nikdy jsem si totiž netroufla být před babičkou moc hlučná nebo veselá. U babičky jsem byla tichý pozorovatel, protože každou chvíli měla plno práce a pořád mi říkala: „Neběhej! Neruš!“

Když babička Nina letos v dubnu zemřela, byla jsem v práci v knihkupectví na Jungmannově a oznámení o jejím odchodu mě zasáhlo až studeně formální SMSkou od táty. Výčitky, že jsem za babičkou v posledních letech tolik nejezdila, mě trápily hlavně nocí, kdy jsem nedokázala usnout. Ale upřímně, třebaže je to hrozné říct: nebylo to proto, že bych neměla čas. Prostě jsem se necítila vítaná.

Pohřeb byl strohý, vlažný, takový, jaká byla babička většinu života ke mně. Po dvou týdnech svolal tátův bratr, strýc Dušan, rodinné setkání kvůli závěti. Do poslední chvíle jsem si říkala, že je mi všechno jedno, že přece nemůžu čekat žádné dědictví po ženě, jejíž láska mě minula. Byt, kde jsem prázdniny proseděla na okně, mi citově chyběl už před mnoha lety. Nicméně realita se vždycky dovede zaryt pod kůži jinak, než čekáte.

Seděli jsme všichni — já, tátova mladší sestra Mira s Terezkou, strýc Dušan — v kumbálu, který babička kdysi přeměnila na pracovnu. Strýc hrdě vytáhl listinu a spustil: „Babička rozhodla, že její byt získá Tereza. Veškeré šperky, trochu peněz a zařízení rozdělila mezi mě a Miru. Tobě, Viktorie,“ pohlédl na mě nevýrazně, „připadne servis a knihy.“ Chvíli bylo ticho. Táta položil dlaň na mou ruku, jenže jeho teplo bylo cizí, odtažité. Terezka vedle mě s krví červenou v obličeji šeptla: „Omlouvám se, Viki…já o tom nevěděla.“ Zvládla jsem to se zaťatými zuby, kývala jsem hlavou a pokoušela se tvářit, že mi je to zcela jedno. Že tuhle situaci znám.

Cestu domů v tramvaji jsem proplakala. Uvědomila jsem si, že bolest, kterou jsem cítila, není o dědictví ani majetku. Byla to bolest z nepotvrzené existence v téhle části rodiny. Touha být přijata, být „svá“, získat uznání, které nikdy nepřišlo. Volala jsem mámě, doufala v její útěchu. Maminka, která mě vychovala spolu s druhou babičkou, babičkou Helenou, mi vždycky říkala: „U nás je všechno napůl, protože láska je o rovnosti.“

Když ta umřela před pěti lety, cítila jsem smutek, ale také jistotu, že dědictví rozdělené mezi mě a bratra je přirozené, spravedlivé. Babička Helena nikdy neupřednostňovala jedno vnouče před druhým. Po jejím pohřbu nám máma podala každý obálku od babičky s vlastnoručně napsaným dopisem a šitým kapesníčkem. Dědictví byly hlavně vzpomínky, pár šperků, pohádkové knížky a nedopité domácí likéry, které nám byly drahé, protože za nimi byla ta skutečná, dotyčná žena.

S hlavou těžkou z emocí jsem týden trávila tím, že jsem chodila po práci rovnou domů, vyhýbala se tátovi i zbytku rodiny. Zatímco Terezka mi občas napsala zprávu, jestli jsem v pořádku a že ji to mrzí. Doma mi ležely babiččiny knihy i s hluboce namodralým razítkem „Nina Svobodová – osobní majetek“ na prvních stránkách. Ty knihy mě začaly trochu škrábat na duši. Byla jsem přece také její vnučka, a tak jsem se rozhodla jít do bytu naposledy, rozloučit se a vyzvednout je.

Terezka mě přivítala nesměle: „Víš, je mi to fakt líto, já si fakt nepřála, abych to byla já…“ Objala mě. V koutě jí stály krabice s novým ložním prádlem, kupou skleniček a markýrou od babičky. Když jsem v ložnici balila knihy, vypadla mi z jedné staré obálka. Uvnitř byl dopis, adresovaný mně. Babička mi psala: „Viki, možná jsem ti nikdy nedokázala dát to, co jsi potřebovala ode mě dostat. Byla jsi vždycky jiná než ostatní – hlubší, vážnější, a možná jsem přes svou drsnost neuměla najít klíč k tvému srdci. Prosím odpusť staré ženské. Knihy, které miluju, dávám tobě, protože vím, že je nenecháš zapadnout prachem.“ Četla jsem ten dopis asi desetkrát. To odpuštění, vyřčené na papíře, bylo poprvé, kdy mě babička opravdu pohladila.

Doma sedím mezi jejími knihami a přemýšlím: Může člověk někdy odpustit lásku, které se mu nedostalo, dokud byl čas? A opravdu se dá rozdělit spravedlnost v rodině, nebo na některé bolesti prostě recept není? Co si o tom myslíte vy?