Když mi Vltava vzala bratra, rozpadla se nám celá rodina a dodnes nevím, komu vlastně odpustit

„Kde je David?!“ řvala jsem tehdy tak nahlas, až mě pálilo v krku. Stála jsem po kolena ve vodě, ruce ledové, a dívala se na místo, kde byl ještě před pár vteřinami. Jen kruhy na hladině. Nic víc.

Petr na mě zíral úplně bílej. „Já… já nevím. On se smál, pak zajel dál a najednou…“

„Tak pro něj plav!“ křičela jsem na něj. „Nedívej se na mě, dělej něco!“

Ale on tam jen stál. Jako přimraženej. A já myslím, že v tu chvíli se nám rozpadl život, i když jsme to ještě nevěděli.

Bylo mi dvaadvacet, Davidovi devatenáct. Prázdniny, vedro, obyčejná sobota. Jeli jsme s partou k Vltavě kousek za Prahou, nic zvláštního. Máma nám ještě ráno do telefonu říkala, ať neblbneme, že voda umí být zrádná. David se tomu smál. On se smál pořád. Byl to přesně ten typ kluka, co přišel do místnosti a všude bylo hned víc života.

Nevím, jestli právě proto je ta prázdnota po něm tak strašná. Nezůstal po něm klid. Zůstala po něm díra.

Ten den se popíjelo, ale žádná divočina. Dva lahváče, možná tři. Kluci se hecovali, kdo doplave dál ke starému molu. Já jsem na břehu sbírala ručníky a nadávala, že jsou jak malí. David na mě ještě houkl:

„Kláro, nebuď jak máma!“

Ukázala jsem na něj prostředníček a on se smál.

To bylo naposledy, co jsem ho slyšela.

Pak už jen zmatek. Někdo říkal, že ho stáhl proud. Někdo, že dostal křeč. Petr tvrdil, že byl vedle něj a na vteřinu se otočil. Jen na vteřinu. Tuhle větu pak opakoval snad stokrát.

Záchranka přijela rychle, policie taky. Hledali ho dlouho. Moc dlouho. Já seděla na břehu v mokrých šatech, drkotala zubama a pořád jsem si namlouvala, že ho vytáhnou, že začne kašlat, že se to nějak vrátí. Člověk si v takové chvíli lže úplně automaticky.

Když nám pak v nemocnici řekli, že už není pomoci, táta jen seděl a koukal do země. Máma začala strašně tiše opakovat: „Já jsem mu říkala, já jsem mu říkala…“ A pak se složila.

Od té chvíle už nic nebylo normální.

Máma potřebovala viníka. A našla si ho hned. Petra. Nezajímalo ji, že to byl Davidův nejlepší kamarád od základky, že u nás roky jedl cukroví o Vánocích a tátovi pomáhal se dřevem na chalupě. Pro ni to byl ten, co se vrátil živý, zatímco její syn ne.

„Kdybys ho nenechal plavat dál, žil by,“ sykla na něj jednou přímo na pohřbu.

Petr se rozklepal tak, že málem upustil kytku. Dodneška ten obraz nemůžu dostat z hlavy.

Táta byl jiný. Ten o tom skoro nemluvil. Jen začal pít víc než dřív. Ne moc nápadně ze začátku. Panák večer, pak dva. Za rok už usínal v obýváku a televize jela do rána. Máma se modlila, já křičela, on mlčel. V našem bytě bylo pořád ticho, ale takové to zlé ticho, co tlačí na hrudi.

A já? Já jsem byla mezi nimi. Máma chtěla, abych Petra úplně odstřihla. Jenže já věděla, že on za Davidovou smrt nemůže. Nebo jsem to aspoň chtěla vědět. Jenže pak přišly večery, kdy jsem si to v hlavě pouštěla znovu a znovu a říkala si: Proč pro něj neskočil ještě jednou? Proč neřval dřív? Proč si kluci museli dokazovat nesmysly?

Nenáviděla jsem jeho. Nenáviděla jsem sebe. Nenáviděla jsem i Davida, že byl tak bezstarostný. A pak jsem se za to nenáviděla ještě víc. To je na smutku asi nejhorší. Udělá z vás člověka, kterého nepoznáváte.

Petr se po té nehodě sesypal. Přestal chodit mezi lidi, nedokončil školu, léčil se s úzkostmi. Jednou mi po třech letech napsal, jestli se můžeme sejít. Šla jsem tam s tím, že mu řeknu všechno, co ve mně hnije.

Seděl naproti mně v kavárně na Budějovické, hubený, kruhy pod očima, ruce sevřené kolem hrnku.

„Kláro, já vím, že mě vaše máma nenávidí. Možná právem.“

„To neříkej.“

„Ale já ho měl vytáhnout.“

„Ty nevíš, jestli bys to zvládl.“

Podíval se na mě a poprvé po těch letech se rozbrečel. Ne hezky. Prostě se rozsypal. „Já jsem se bál,“ řekl. „Na vteřinu jsem se bál, že mě to stáhne taky. A tu vteřinu už nevrátím.“

Ta věta mě pronásleduje dodnes. Protože byla odporně lidská. Žádný hrdina, žádný padouch. Jen kluk, co dostal strach. A můj bratr kvůli tomu zemřel.

Když jsem to doma řekla mámě, vrazila hrnek do dřezu tak silně, až praskl.

„Takže ho ještě budeš litovat?“

„Mami, on s tím žije každý den.“

„A David s čím žije?“

Na to nešlo odpovědět. Nikdy.

Od té doby se náš vztah s mámou už jen horšil. Když jsem se odstěhovala k příteli do Modřan, vzala to jako zradu. Když jsem po letech otěhotněla, první co řekla nebylo gratuluju. Řekla: „Škoda, že se toho David nedožil.“ I u nejhezčích chvil uměla otevřít tu starou ránu.

A možná ji ani neotevřela ona. Možná nikdy nezarostla.

Dnes je to jedenáct let. Táta je po léčbě a skoro nepije. S mámou se vídám opatrně, po malých dávkách. Petr žije v Českých Budějovicích, má ženu a malou dceru, ale podle očí poznám, že si to nese pořád. A já? Já někdy stojím u Vltavy a mám chuť křičet stejně jako tehdy.

Chybí mi bratr. Ale stejně tak mi chybí i naše rodina předtím, než se všichni začali topit každý ve své vině.

Dá se vůbec po takové věci někomu doopravdy odpustit? A komu vlastně nejdřív — druhým, nebo sobě?