Na Štědrý den jsem zamkla dveře před rodinou svého manžela a teprve tehdy se ukázalo, koho si vlastně bere za svou rodinu

„Tak otevři, ne?“ sykl na mě Petr mezi zuby, když někdo znovu zazvonil tak silně, až se otřáslo sklo ve dveřích. V obýváku seděly naše děti u stromečku, osmiletá Anička tiskla plyšového králíka a Matěj přestal rozbalovat dárky. Venku na chodbě jsem slyšela hlas jeho matky. Ostrý, uražený, hlasitý, jako vždycky. „To snad nemyslíte vážně! Jsme rodina!“ A já poprvé řekla nahlas to, co jsem v sobě dusila celé roky: „Ne. Dneska sem nepůjdou.“