Můj manžel odmítá pracovat s mým tátou, ale nemůže najít dobrou práci: Naše rodina tím trpí. Co byste dělali na mém místě?

„Proč to prostě nevezmeš, Petře? Vždyť táta ti tu práci nabízí už půl roku! Máme dluhy, děti potřebují nové boty a já už nevím, kde brát energii na další směny!“ vyhrkla jsem na manžela, když jsem se vrátila z noční směny v nemocnici. Seděl u stolu, zíral do monitoru a tvářil se, jako by mě neslyšel.

„Nechci být závislý na tvém otci. Už jsem ti to říkal tisíckrát,“ odpověděl tiše, ale v jeho hlase byl vzdor. „Není to tak jednoduché.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zeď. Tři roky! Tři roky hledá práci, která by mu vyhovovala. Pořád slyším jen výmluvy: „Tohle je pod úroveň, támhleto je moc daleko, támhleto je málo placené.“ Ale realita je taková, že od té doby, co odešel z posledního zaměstnání, jsme se propadli do dluhů a já tahám dvě práce.

Petr býval kdysi sebevědomý chlap. Pracoval jako technik v jedné menší firmě v Plzni. Měl tam kamaráda – vedoucího směny, se kterým si rozuměli. Jenže pak přišel nový šéf, pan Dvořák, a všechno se změnilo. Petr si stěžoval, že ho ponižuje před ostatními, dává mu nejhorší směny a nakonec mu snížil plat. Po hádce Petr odešel s tím, že si najde něco lepšího.

Jenže lepší práce nepřišla. Nejdřív byl přesvědčený, že se o něj firmy poperou. Pak začal chodit na pohovory – a vracel se domů čím dál víc skleslý. „Chtějí mladší, chtějí angličtinu, chtějí zkušenosti s něčím, co jsem nikdy nedělal…“

Moje máma mi říkala: „Veroniko, musíš ho podpořit. Chlapi to mají těžké na trhu práce po čtyřicítce.“ Ale já už nemám sílu být pořád ta silná. Když jsme byli mladší, plánovali jsme si dům za městem a dvě děti. Teď bydlíme v paneláku na Slovanech a já počítám každou korunu.

Táta je vedoucí údržby v jednom větším areálu v Plzni. Potřebuje spolehlivého člověka do týmu a nabízí Petrovi místo už půl roku. „Vezmi si ho k sobě,“ prosila jsem tátu. „Aspoň na čas, než se něco najde.“ Táta souhlasil – ale Petr odmítá.

Jednou večer jsem slyšela jejich rozhovor na balkoně:

„Petře, chápu tě. Taky bych nechtěl být podřízený svému tchánovi. Ale rodina je teď přednější než hrdost,“ říkal táta klidně.

„Není to o hrdosti,“ odpověděl Petr tvrdohlavě. „Nechci být za toho neschopného, co ho musí zachraňovat rodina.“

„Ale nejsi neschopný! Jenom teď není práce…“

„To říkáš ty. Ale lidi si budou myslet svoje.“

Stála jsem za dveřmi a měla slzy v očích. Proč je pro něj důležitější, co si myslí ostatní, než naše rodina?

Doma je dusno. Děti jsou ještě malé – Aničce je sedm a Kubíkovi pět – ale i ony cítí napětí. Anička se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Nevím, co jí mám říct.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Petra mluvit s Kubíkem:

„Tati, proč nechodíš do práce jako ostatní tatínkové?“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Někdy to není tak jednoduché, Kubíku. Ale slibuju ti, že to brzy bude lepší.“

Ale lepší to není. Každý měsíc nám chybí peníze na nájem. Já beru přesčasy v nemocnici a občas vypomáhám i v lékárně u kamarádky. Jsem unavená, podrážděná a mám pocit, že všechno táhnu sama.

Jednou večer jsem vybuchla:

„Přestaň se litovat! Máš rodinu! Já už nemůžu dál! Jestli nevezmeš tu práci u táty, tak nevím… Možná bychom si měli dát pauzu!“

Petr zbledl a odešel do ložnice. Celou noc jsme spolu nemluvili.

Druhý den ráno mi přišla SMS od mámy: „Veroniko, přijď dneska na oběd sama.“

Seděla jsem u nich v kuchyni a brečela do polévky.

„Holčičko,“ objala mě máma. „Musíš si rozmyslet, co je pro tebe důležité. Petr tě má rád, ale možná potřebuje ještě víc cítit tvoji důvěru.“

„Ale já už nemám sílu…“ vzlykala jsem.

Táta přišel z práce a sedl si ke mně: „Verčo, já Petra chápu. Ale taky chápu tebe. Možná by pomohlo, kdyby šel aspoň na brigádu nebo něco menšího… Nemusí být hned můj podřízený.“

Vrátila jsem se domů s těžkým srdcem. Petr seděl u stolu a díval se do prázdna.

„Promiň,“ řekl tiše. „Vím, že tě zklamávám.“

Objala jsem ho: „Nezklamáváš mě jako člověk… ale jako partner mě necháváš v tom samotnou.“

Od té doby se snažíme spolu víc mluvit. Petr začal chodit aspoň na brigády – rozváží pizzu po večerech a občas vypomáhá kamarádovi ve skladu. Není to ideální řešení, ale aspoň něco.

Někdy mám pocit, že jsme na pokraji rozpadu – ale pak vidím Petra s dětmi nebo když mi večer udělá čaj a obejme mě… A věřím, že to zvládneme.

Ale pořád ve mně hlodá otázka: Je správné tlačit partnera do práce v rodině za každou cenu? Nebo bych měla být trpělivější? Co byste dělali vy na mém místě?