Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem stála s třesoucíma se rukama v předsíni domu svých rodičů v centru Prahy a prosila je aspoň o peníze na nájem a jídlo. Oni se na mě dívali, jako bych byla cizí, a tvrdili mi, že mě tím učí dospělosti, zatímco sami řešili novou kuchyň a další dovolenou. Dnes už se uživím sama a mám klidný pronajatý byt, ale to, co ve mně po nich zůstalo, není vděčnost za lekci, jen bolest a něco, co asi nikdy úplně nepustím.