Když jsem se po několika měsících vrátila ze stáže do Prahy, otevřela jsem dveře svého bytu a uviděla něco, co mi obrátilo život naruby. Muž, kterému jsem věřila, si do bytu na mou hypotéku nastěhoval jinou ženu a tvářil se, že mi to nějak vysvětlí. S mámou a policií za zády jsem ji nakonec dostala ven, ale to nejtěžší přišlo až potom, když jsem musela přijmout, že náš vztah byl nejspíš dlouho jen lež.
Stála jsem v kuchyni svého pražského bytu, do kterého jsem dala roky dřiny, když mi vlastní rodina začala vysvětlovat, že bych ho měla přenechat bratrovi s dětmi. Poslouchala jsem výčitky o sobectví, nedostatku lásky a povinnosti pomáhat, zatímco jsem se zoufale snažila ubránit jediné místo, kde jsem se kdy cítila v bezpečí. Nakonec si našli jiné řešení, ale mezi námi zůstalo něco zlomeného a já si dodnes kladu otázku, jestli jsem při obraně svých hranic nezašla moc daleko.
Seděla jsem v kuchyni v našem starém paneláku v Praze, když mi neteř najednou začala mluvit o tom, že bych na ni měla přepsat část bytu, a mně v tu chvíli došlo, že celou dobu nešlo o rodinu, ale o střechu nad hlavou. Dlouho jsem si namlouvala, že její zájem je upřímný, protože po smrti rodičů a po rozvodu jsem byla strašně sama a chtěla jsem zase slyšet doma lidský hlas. Když se všechno rozpadlo, musela jsem si konečně přiznat, že někdy je větší láska k sobě samé zavřít dveře i před vlastní krví.
