Ležel jsem v nemocnici po cévní mozkové příhodě a pořád jsem si nalhával, že to nejhorší mám za sebou. Když ale přišlo na obyčejnou cestu domů, moje vlastní sestra mě odmítla vyzvednout a poprvé v životě jsem opravdu uviděl, co jsem v rodině roky ničil. Díval jsem se na jiného pacienta a jeho dceru, jak se o sebe opírají, a došlo mi, že některé věci člověk neztratí najednou, ale po malých kouscích, které už nejdou vrátit.