Stála jsem v kuchyni svého pražského bytu, do kterého jsem dala roky dřiny, když mi vlastní rodina začala vysvětlovat, že bych ho měla přenechat bratrovi s dětmi. Poslouchala jsem výčitky o sobectví, nedostatku lásky a povinnosti pomáhat, zatímco jsem se zoufale snažila ubránit jediné místo, kde jsem se kdy cítila v bezpečí. Nakonec si našli jiné řešení, ale mezi námi zůstalo něco zlomeného a já si dodnes kladu otázku, jestli jsem při obraně svých hranic nezašla moc daleko.