Nikdy nezapomenu na den, kdy můj táta stál v předsíni s dvěma igelitkami a tvářil se, jako by mu ten byt patřil. Myslel jsem si, že řešíme jen nedostatek místa, ale brzy se ukázalo, že do našeho 3+1 nepřišel jen starý muž, nýbrž všechny křivdy, strachy a věty, které mezi námi zůstaly třicet let nevyřčené. A když se začal lámat vztah mezi dědou a mými dětmi, pochopil jsem, že buď spolu konečně promluvíme doopravdy, nebo se naše rodina rozpadne přímo mezi kuchyní a obývákem.