Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem stála v kuchyni mezi křikem svého manžela, pláčem dětí a pohledem své matky, která se tvářila, že jen ona ví, co je pro nás všechny správné. Vzala jsem ji k nám, protože neměla kam jít a já měla pocit, že je to moje povinnost, ale její přítomnost nám pomalu rozebrala manželství, klid domova i vztah s dětmi. Když jsem ji nakonec odvezla do domova důchodců, doma se ulevilo, jenže ve mně zůstalo něco, co se dodnes nezahojilo.