Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ten den potkala Nikolase před hlavním nádražím. Moje rozhodnutí mu pomoci mě přivedlo na cestu, kterou jsem si ani neuměla představit, a vtáhlo mě do drsné reality, před kterou většina zavírá oči. A právě jeho bolestný příběh mě donutil přemýšlet nad vlastním životem i tím, jak snadno můžeme přehlížet lidské utrpení.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se dozvěděla o trápení svého syna. Ondra, teprve desetiletý, od malička jiný, se stal terčem posměchu a šikany ve škole. Netušila jsem, jak hluboko takové rány mohou bolet, dokud jsem jeden večer neuslyšela jeho tiché vzlyky za dveřmi jeho pokoje.
Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy jsem zaslechla svého syna říct o spolužačce něco tak krutého, že se mi sevřel žaludek. Místo trestu jsem ho vzala na cestu, na které měl na vlastní kůži pochopit, jak hluboko se můžou slova zaříznout a jak těžké je napravit bolest, kterou způsobíme. Bylo to bolestivé i pro mě, ale právě tehdy jsem pochopila, že opravdová omluva nezačíná pusou, ale srdcem.
