Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce od jaru a v hlavě jedinou otázku: jak je možné, že jsem pro vlastní rodinu úplně neviditelná. Dlouho jsem si namlouvala, že ticho udrží mír, jenže každé spolknuté slovo se ve mně měnilo v hořkost a stud. Když pak padla věta, že vlastně nic pořádného nedělám, musela jsem se rozhodnout, jestli budu dál ustupovat, nebo si konečně řeknu o obyčejné uznání.