Stála jsem v předsíni bytu, kde jsme měli po svatbě začít, a poslouchala vlastní mámu, jak nám říká, že nikam nepůjde a že si máme poradit sami. Mezi mnou a mým mužem se v tu chvíli něco zlomilo, protože on cítil zradu a já se nedokázala přestat dívat na mámu jako na člověka, kterému se právě rozpadl život. Dodnes žijeme v nájmu, splácíme následky cizího rozhodnutí a v rodině zůstalo ticho, které bolí víc než tehdejší hádky.