Seděla jsem u kuchyňského stolu, když mi tchyně bez mrknutí oka řekla, že na druhé dítě nemáme ani peníze, ani nervy, a můj muž zase mlčel. Dlouho jsem si namlouvala, že její pomoc s naším synem je laskavost, ale postupně jsem pochopila, že za každou taškou nákupu a každou tisícovkou navíc chtěla kus naší domácnosti. Nakonec jsem musela říct nahlas větu, které jsem se bála nejvíc: ať si můj muž konečně vybere, jestli chce být synem své matky, nebo partnerem a otcem v naší vlastní rodině.