Stála jsem v předsíni s igelitkou z lékárny, když se po dvanácti letech objevila moje máma a tvářila se, že se dá všechno vrátit. Já mezitím žila pro babičku, tahala nákupy do čtvrtého patra bez výtahu a učila se polykat vztek, protože některé rány se nehojí ani po letech. Když babička rozhodla o bytě v paneláku tak, že ho rozdělí mezi nás obě, nezbylo mi než si přiznat, že nejde jen o dědictví, ale o to, jestli se dá ještě vůbec říkat rodina.