Dodnes si pamatuju, jak jsem stál v úzké předsíni panelákového bytu a poslouchal, jak na nás její matka křičí, jako bychom byli malé děti bez práva na vlastní názor. Nešlo už jen o jednu nepříjemnou návštěvu, ale o roky kontroly, ponižování a dusna, které moje přítelkyně i její bratr doma snášeli. Když nás vyhodila za dveře, bolelo to, ale právě tehdy jsme pochopili, že jediná šance je odejít a donutit ji, aby nás konečně začala brát jako dospělé lidi.