Seděla jsem v kuchyni našeho bytu v Praze a dívala se, jak můj manžel zase běží zachraňovat svou sestru, zatímco já jsem se doma rozpadala. Dlouhé měsíce jsem se snažila pochopit, ustupovat a nedělat scény, jenže čím víc jsem mlčela, tím víc jsem v tom vztahu mizela. Nakonec jsem odešla k rodičům, protože jsem si musela přiznat něco hrozného: že v našem manželství jsem byla až ta třetí.
Seděla jsem u kuchyňského stolu, když mi tchyně bez mrknutí oka řekla, že na druhé dítě nemáme ani peníze, ani nervy, a můj muž zase mlčel. Dlouho jsem si namlouvala, že její pomoc s naším synem je laskavost, ale postupně jsem pochopila, že za každou taškou nákupu a každou tisícovkou navíc chtěla kus naší domácnosti. Nakonec jsem musela říct nahlas větu, které jsem se bála nejvíc: ať si můj muž konečně vybere, jestli chce být synem své matky, nebo partnerem a otcem v naší vlastní rodině.
Seděla jsem v porodnici, držela se za břicho a místo radosti jsem řešila, kdo má právo být u chvíle, kdy se mi narodí dcera. Když jsem řekla, že chci u porodu svoji vlastní mámu a ne tchyni, spustila se doma válka ticha, výčitek a starých křivd. Nakonec jsem musela nahlas říct něco, co jsem v sobě dusila celé měsíce: pomoc není vstupenka do mého soukromí.
