Stojím u okna, zabalená do starého županu, zmítaná strachem z mámina zdraví i rozpadajícího se manželství. Letos je listopad chladnější a syrovější než kdy dřív. Za oknem mě čeká nečekaná naděje v podobě obyčejných květin, která mi připomíná, že i když kolem vše odumírá, něco krásného může přežít.
Vzpomínám si, jak jsem zůstala sama v bytě s dětmi, když se Ondřej rozhodl odjet k rodičům, prý protože je nemocný. Bylo mi to celé nějak zvláštní, ale chtěla jsem věřit, že jde jen o obyčejnou virózu. Jenže během víkendu začalo všechno pro mě ztrácet smysl a já narazila na něco, co už nešlo přehlížet ani odpustit.
Nikdy bych si nepomyslela, že právě v šedesáti letech se mi život tak dramaticky rozpadne. Jedna neuvážená noc s cizincem mě donutila čelit tajemstvím, lítosti a křehkým poutům, která držela mou rodinu pohromadě. Teď zpochybňuji vše, co jsem si myslela, že vím o lásce, věrnosti i sama o sobě.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta, která zničí vlastní rodinu kvůli lásce. Myslela jsem, že jsem našla štěstí, ale místo toho jsem ztratila všechno, co mě kdy drželo nad vodou. Teď se každý den ptám sama sebe, jestli se dá minulost napravit, nebo jestli už je všechno ztracené.
V den svých 55. narozenin jsem dostala od manžela tulipány a láhev vína, ale večer se vymluvil na bolest hlavy a zavřel se do pracovny. O den později mi oznámil, že přespí u kamaráda, a od té doby se domů vracel čím dál méně. Když jsem ho uviděla s jinou ženou v obchodním centru, musela jsem se postavit pravdě a rozhodnout, co dál se svým životem.
