Dodnes si pamatuju ten moment, kdy táta práskl dveřmi a náš pes vyrazil ven, jako by utíkal nejen z domu, ale i z té dusivé atmosféry, ve které jsme žili. Celé roky jsme doma chodili po špičkách, protože tátu semlela práce a z každé maličkosti byl výbuch, ale až společné hledání psa nás donutilo spolu mluvit. Během jediné noci mezi paneláky, zastávkami a mokrými trávníky padlo víc pravdy než za posledních několik let a něco se v nás konečně pohnulo.