Stál jsem v předsíni našeho starého panelákového bytu a díval se na syna, který na mě křičel kvůli jedné větě o výchově jeho malého kluka. V tu chvíli se do nás oba nahrnulo všechno, co mezi námi zůstalo nedořečené od jeho dětství, od mé tvrdosti, od smrti mojí ženy i od bytu, který po ní zůstal. Myslel jsem si, že po měsících ticha už není cesty zpátky, ale pak zazvonila snacha s vnukem a donutila nás říct nahlas to, před čím jsme oba roky utíkali.