Stála jsem v kuchyni svého dětství, když mi máma se sevřenými rty řekla, ať si sbalím věci a odejdu, protože s břichem pod jejich střechou prý žít nebudu. Roky jsem pak sama vychovávala syna, počítala každou korunu a učila se žít bez rodičů, i když mě to uvnitř pořád bolelo. Když se po dlouhé době ozvali, že táta těžce onemocněl a potřebuje péči, musela jsem se rozhodnout, jestli se vrátím do domu, odkud mě kdysi vyhnali.