Když mi opilost málem vzala i manželku po tom, co nám sousedovic syn zabil dceru

„Nech toho už!“ vykřikla jsem do tmy, když Petr zase rukou smetl ze stolu hrnek a střepy se rozletěly po kuchyni. „Vzbudíš celý barák!“

Otočil se ke mně s očima červenýma od pití i od pláče. „A co jako? Ať to slyší. Ať to slyší i oni vedle.“

Nemusela jsem se ptát, koho myslí. Sousedovy. Novákovy. Jejich syn Lukáš seděl před třemi měsíci za volantem, když naše Anička naposledy vydechla.

Bylo jí sedm. Měla na sobě žlutou bundu s ulomeným jezdcem u zipu, který jsem pořád chtěla nechat opravit. Taková hloupost. Člověk pak myslí zrovna na tohle.

Ten den pršelo. Byla jsem v práci v papírnictví na odpolední směně. Petr měl Aničku vyzvednout z kroužku výtvarky, ale zdržel se v servisu, tak ji kus cesty vzal Lukáš, protože se znali od sousedů a několikrát nám už pomohl. Bylo mu devatenáct, čerstvý řidičák, kluk, co zdravil, nosil babičce tašky a nikdy nepůsobil jako frajírek.

Jenže na mokré silnici to napálil moc rychle do zatáčky u rybníka. Auto šlo bokem do stromu. On přežil. Naše dcera ne.

Od pohřbu se Petr propadal někam, kam jsem za ním nemohla. Nejdřív jen seděl v Aniččině pokoji. Pak přestal spát. Pak začal pít. Ne nějak nápadně. Nejdřív dvě piva večer. Pak placatka v bundě. Pak rum ve skříňce na nádobí. A potom už to bylo jedno.

Domov ztichl zvláštním způsobem. Ne klidem. Spíš jako když čekáte, co zase bouchne.

„Nemůžeš takhle pokračovat,“ řekla jsem mu jednou ráno, když seděl v teplákách u stolu a zíral do studený kávy. „Přijdeš o práci.“

„O práci?“ pousmál se tak křivě, až mě zamrazilo. „Já přišel o dítě, Jano.“

„Já taky!“ vyhrkla jsem a okamžitě mě to pálilo v krku. Protože to znělo, jako bych se s ním hádala o bolest. Jenže přesně tam jsme byli. Dva lidi ve stejném domě, každý zavřený ve svém pekle.

Začal být protivný, výbušný, někdy úplně mimo. Jednou jsem ho našla, jak stojí u plotu a civí k Novákovým oknům. Jen tak. Bez bundy, v listopadu.

„Pojď domů,“ prosila jsem ho.

„On si tam normálně žije,“ řekl tiše.

Lukáš se mezitím několikrát pokoušel ozvat. Nejdřív poslal dopis. Pak kytku na hrob. Pak zazvonil. Neotevřela jsem. Nešlo to. Paní Nováková mě jednou zastavila před samoobsluhou, celá bledá, ruce se jí třásly.

„Jani, prosím… on se z toho hroutí. Chce se omluvit.“

Podívala jsem se na ni a ve mně se všechno sevřelo. „A myslíte, že my ne?“

Rozbrečela se přímo mezi rohlíkama a akcí na máslo. Lidi koukali. Bylo mi jí na vteřinu líto, a za tu vteřinu jsem se nenáviděla.

Petr mezitím klesal níž. Přestal chodit do práce úplně. Přišla výpověď. Já táhla nájem, složenky, pohřební dluh, všechno. Jednou večer přišel opilý tak, že netrefil klíčem do zámku. Když jsem mu otevřela, zasmál se. Strašně cize.

„Ty bys mi byla nejradši vdova, co?“ zamumlal.

Vlepila jsem mu facku. Hned nato jsem se rozbrečela. Ne kvůli té facce. Kvůli tomu, že jsem ho skoro nepoznávala.

Zlom přišel v únoru. Seděla jsem v ložnici na zemi mezi hromadou nevyžehleného prádla a počítala, co nezaplatíme dřív. Nájem, nebo elektřinu. Petr byl v kuchyni. Dlouho bylo ticho. Až nepřirozený.

Pak zazvonil zvonek.

Ve dveřích stál Lukáš. Hubenější než dřív, kruhy pod očima, ruce zastrčené v kapsách. Za ním nikdo.

„Je doma pan Petr?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela.

„Proč jsi sem lezl?“ vyjela jsem.

Petr se objevil za mnou. Byl střízlivý. To mě šokovalo skoro víc než ten zvonek.

Lukáš polkl. „Já už nemůžu dál dělat, že stačí napsat dopis. Vím, že to nic nespraví. Ale potřeboval jsem to říct osobně.“

Petr nic.

„Každý den se budím s tím nárazem v hlavě,“ pokračoval Lukáš a hlas se mu lámal. „Nepil jsem, nefetoval jsem, nic. Jen jsem jel jako blbec. Chtěl jsem být doma o deset minut dřív. Kvůli deseti minutám…“

Zarazil se a rozbrečel se. Ne hezky. Opravdu. Jak když se člověk dusí vlastní vinou.

„Kdybyste mě chtěl praštit, tak… já to chápu,“ řekl Petrovi. „Jen jsem vám chtěl říct, že mě to bude bolet celej život. A že je mi to strašně líto.“

Myslela jsem, že ho Petr vyhodí. Nebo se na něj vrhne. Místo toho se opřel o futra a strašně unaveně zavřel oči.

„Mě to taky bude bolet celej život,“ řekl po dlouhé chvíli. „Ale když tě budu nenávidět každej den, zabije to i to poslední, co mi zbylo.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nemluví jen o sobě. Mluvil o nás.

Lukáš odešel a Petr si sedl ke stolu. Poprvé po měsících se nerozhlížel nikam do prázdna.

„Já potřebuji pomoc,“ řekl. Jen tak. Obyčejně. „Sám to nedám.“

Za týden šel poprvé k psychoterapeutce. Pak znovu. Nebyl zázrak. Pořád měl špatné dny. Pořád jsme oba brečeli v Aniččině pokoji. Pořád jsou rána, kdy mě bodne do hrudi, když vidím její pastelky. Ale přestal pít. Začal mluvit. A jednou v noci mě po dlouhé době objal tak, jako by se vracel domů.

Odpuštění neznamená, že se to nestalo. Znamená jen, že nechci přijít i o to, co ještě jde zachránit.

Dodnes nevím, jestli bych na Petrovu místě dokázala totéž. Vy byste to dokázali? A dá se vůbec po takové ztrátě žít jinak než den po dni?