Když ho propouštěli z rehabilitace, jeho sestra se jen podívala do země a řekla, že si ho domů nevezme. A mně v tu chvíli došlo, že některé křivdy nezmizí ani po těžké nemoci

„Já si ho domů nevezmu, slyšíte mě? Nevezmu.“

Jitka stála u okna na sesterně, ruce sevřené na prsou, a ani se na bratra pořádně nepodívala. Můj muž Karel seděl na invalidním vozíku, nohy přikryté dekou, protože mu po té těžké mrtvici pořád bývala zima. V tu chvíli vypadal menší, než jsem ho kdy viděla. Ne jako chlap, který celý život dupal, rozhodoval a všechny poučoval. Spíš jako někdo, komu se během pár měsíců rozpadlo úplně všechno.

Sestřička Alena mezi nimi těkala očima a pak tiše řekla:

„Paní Jitko, aspoň si to ještě promyslete. Pan Karel potřebuje po propuštění dohled. Sám to nezvládne.“

Jitka se hořce usmála.

„A kde byl Karel, když to nezvládala naše máma? Kde byl, když jsem se o ni starala sama? Kde byl, když jsem neměla ani na nájem a on si koupil druhé auto?“

Na chodbě bylo takové ticho, až mi hučelo v uších.

Karel sklopil oči. To u něj nebylo normální. Celý život měl odpověď na všechno. Jenže tentokrát ne.

Potkali jsme se později, mně bylo třicet osm a jemu pětačtyřicet. Už tehdy jsem věděla, že vztahy se sestrou nemá dobré. Vždycky o ní mluvil jako o té, co si pořád na něco stěžuje. „Jitka je věčně nespokojená. Všichni jí ubližují, jen ona je svatá,“ říkával doma u večeře, když krájel chleba a ani nezvedl oči od talíře.

Jenže když Karel loni zkolaboval v koupelně a odvezla ho sanitka do krajské nemocnice, začaly se ze skříní sypat staré věci. Dopisy od jejich mámy. Složenky, které za ni Jitka platila. Sms zprávy, na které Karel nikdy neodpověděl. Jednou jsem našla i starou pohlednici z Luhačovic, kde jejich máma kostrbatým písmem psala: „Karle, aspoň zavolej. Jitka už je unavená.“ On ji měl založenou v šuplíku mezi návody od spotřebičů.

Když se po nemocnici dostal do rehabilitačního ústavu, doufala jsem, že se něco změní. Mluvil pomalu, pravou ruku měl slabou, bez pomoci nevstal. Poprvé v životě byl odkázaný na druhé. A s tím neuměl žít. Byl protivný, styděl se, občas křičel i na mě.

„Neotáčej mě jak pytel brambor!“ vyjel na mě jednou, když jsem mu pomáhala na lůžku.

Sedla jsem si tehdy na parapet a rozbrečela se.

„Já se snažím, Karle. Taky už nemůžu.“

On jen odvrátil hlavu. Za pět minut mě chytil za zápěstí a skoro šeptem řekl: „Promiň.“ Bylo to jeho první opravdové promiň za celé roky, co jsme byli spolu.

Jenže přišlo propouštění a realita byla tvrdá. Bydleli jsme ve třetím patře bez výtahu v starém paneláku v Kladně. Já dělala na poloviční úvazek v papírnictví a sama bych ho domů nedostala ani fyzicky, ani finančně. Sociální pracovnice rovnou řekla, že potřebujeme člověka, který bude s péčí pomáhat, aspoň dočasně.

A tím člověkem měla být podle všech Jitka. Jediná blízká rodina.

Sestřička Alena nás jedno odpoledne posadila do malé místnosti vedle ordinace. Voněla tam káva a savo.

„Karle,“ řekla opatrně, „někdy je potřeba udělat první krok. Vaše sestra nepotřebuje slyšet vysvětlení. Potřebuje slyšet omluvu.“

Karel dlouho mlčel. Pak se podíval na Jitku. Byla opřená o židli, rty stisknuté tak silně, až zbělely.

„Jestli jsem ti někdy ublížil…“ začal.

Jitka hned zavrtěla hlavou.

„Ne. Takhle ne. Ne jestli.“

On polkl. Viděla jsem, jak se mu třese čelist.

„Dobře. Ublížil jsem ti. Nebyl jsem u mámy. Nezajímal jsem se. Myslel jsem hlavně na sebe.“

Na vteřinu jsem si opravdu myslela, že povolí.

Ale Jitka se jen zasmála. Krátce, unaveně.

„A teď co? Já řeknu, že dobrý, všechno smažeme a vezmu si tě domů? Já tě budu zvedat z postele, vařit ti, jezdit s tebou po doktorech? Kde jsi byl posledních dvacet let, když jsem potřebovala pomoct já?“

„Jitko…“ zašeptal.

„Ne. Teď mě poslouchej ty. Když máma brečela, tys nezvedal telefon. Když jsem tě prosila o peníze na pečovatelku, poslal jsi dva tisíce a napsal, že víc nemáš, a přitom sis za týden koupil auto. Když byl pohřeb, odešel jsi po obřadu na pivo. Tak po mně teď nechtěj, abych dělala, že jsme rodina.“

V místnosti bylo dusno. Alena si sundala brýle a promnula si oči. Já jsem koukala na Karla a poprvé jsem viděla, že to všechno slyší doopravdy. Bez vytáček. Bez výmluv.

„Aspoň na čas,“ řekla jsem tiše. „Než něco vymyslíme.“

Jitka se na mě podívala a v těch očích nebyla nenávist ke mně. Spíš strašná únava.

„Věro, já už jednou obětovala život péči o někoho, kdo si toho nevážil. Podruhé to neudělám.“

A tím to skončilo.

Za tři dny nám oznámili, že Karel půjde do domova s péčí. Nebyl to žádný horor, jak si lidi představují. Čisto, slušní lidi, rehabilitace, teplé jídlo. Ale pro něj to byla porážka. Když jsme tam přijeli, držel mě levou rukou tak pevně, až mě to bolelo.

„Nenechávej mě tady,“ řekl.

Měla jsem chuť říct, že ho přece nenechávám. Že za ním budu jezdit. Že to je teď jediné možné řešení. Ale pravda byla i taková, že jsem byla vyčerpaná a vyděšená a sama bych to neutáhla. Ani láska někdy nestačí. To se blbě přiznává.

Jitka už pak nepřišla. Poslala jen přes Alenu tašku s jeho tepláky, holicím strojkem a starou fotkou, kde jsou jako děti na koupališti v Poděbradech. On se na tu fotku díval dlouho. Pak ji položil na stolek a zavřel oči.

Nevím, jestli mu Jitka měla odpustit. A nevím ani, jestli on pochopil všechno, co zničil, nebo jen vlastní samotu.

Řekněte mi upřímně — má rodina povinnost pomoct za každou cenu, i když ji ten druhý roky zraňoval? A dá se vůbec omluvou dohnat dvacet let sobectví?