Když ho propouštěli z rehabilitace, jeho sestra se jen podívala do země a řekla, že si ho domů nevezme. A mně v tu chvíli došlo, že některé křivdy nezmizí ani po těžké nemoci
Seděla jsem na plastové židli na chodbě léčebny a poslouchala, jak se můj muž poprvé po měsících snaží prosit vlastní sestru o pomoc. Věřila jsem, že nemoc obrousí staré rány a že rodina najde aspoň zbytek soucitu, ale místo toho se otevřelo všechno, co mezi nimi roky hnilo. Dodnes nevím, jestli mě víc bolí jeho bezmoc, nebo to, že někdy člověk pochopí pravdu o své rodině až ve chvíli, kdy už je pozdě něco napravovat.