Po rozvodu jsem skončila na ulici. Teď stavím vlastní dům, ale bojím se, že mi nový přítel zlomí srdce.

„Vypadni! A už se nikdy nevracej!“ křičel na mě Petr, když jsem v noci balila poslední tašku. Jeho hlas se mi zaryl do kostí. Bylo to poprvé, co jsem slyšela svého muže takhle křičet, a přestože jsem věděla, že už to mezi námi dávno nefunguje, ta slova mě bolela víc než všechny hádky předtím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám kam jít. Moje máma bydlí v malém bytě v Ostravě a s tátou jsem se pohádala před lety kvůli jeho nové ženě.

Stála jsem na chodníku před naším domem v Brně, v ruce igelitku s pár věcmi a hlavou mi běželo: „Jak se tohle mohlo stát? Vždyť jsme spolu byli deset let šťastní.“ Ale poslední tři roky byly peklo. Petr začal pít, byl protivný, vyčítal mi každou korunu a nakonec mě podvedl s kolegyní z práce. Já jsem se snažila všechno zachránit, ale on už byl duchem jinde.

První noc po rozvodu jsem strávila na lavičce v parku Lužánky. Byla zima, klepala jsem se strachy i zimou a přemýšlela, jestli má vůbec cenu žít dál. Ráno jsem si našla azyl u kamarádky Lenky. „Kláro, musíš se dát dohromady,“ řekla mi pevně. „Tohle není konec světa.“ Ale pro mě to konec byl. Přišla jsem o domov, o manžela, o všechny jistoty.

Začala jsem pracovat jako prodavačka v malém obchodě s potravinami. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla první tramvaj. Peníze sotva stačily na podnájem malého pokoje v paneláku na sídlišti Vinohrady. Když jsem večer seděla sama u stolu a jedla rohlík s paštikou, měla jsem pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Jednou večer mi volala máma: „Kláro, přijď domů na víkend. Potřebuju tě.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem jela. V kuchyni jsme seděly u čaje a ona najednou začala brečet: „Víš, já tě obdivuju. Já bych tohle nezvládla.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že na mě někdo spoléhá.

Začala jsem přemýšlet, co dál. Vždycky jsem snila o vlastním domě – malém, útulném, s bylinkovou zahrádkou. Vzala jsem si druhou práci jako uklízečka v kancelářské budově a začala šetřit každou korunu. Po dvou letech dřiny jsem měla dost peněz na malý pozemek za Brnem.

Když jsem poprvé stála na svém pozemku v Bílovicích nad Svitavou a dívala se na rozbahněnou louku, měla jsem slzy v očích. „Tohle bude můj nový začátek,“ řekla jsem nahlas sama sobě.

Stavba domu byla peklo i radost zároveň. Každý víkend jsem tahala cihly, míchala maltu a hádala se s dělníky. „Paní Kláro, tohle nejde tak rychle,“ říkal mi zedník Mirek, když jsem ho popoháněla. „Já vím, ale já už nemůžu čekat,“ odpovídala jsem zoufale.

Jednou večer přišel soused Honza: „Potřebujete pomoct? Vidím vás tu pořád samotnou.“ Byl o pár let starší, rozvedený jako já a měl dvě děti. Začali jsme si povídat a brzy jsme spolu trávili večery u ohně na zahradě.

„Nebojíš se začít znovu?“ zeptal se mě jednou.

„Bojím,“ přiznala jsem. „Ale ještě víc se bojím zůstat sama.“

Honza byl jiný než Petr – klidný, pozorný, nikdy nekřičel. Ale i tak mě pořád pronásledoval strach: Co když zase udělám stejnou chybu? Co když mě zase někdo zradí?

Moje máma mi říkala: „Kláro, dej si pozor. Lidi se nemění.“ Ale já chtěla věřit, že tentokrát to bude jiné.

Jednoho dne mi Honza navrhl: „Co kdybych ti pomohl s domem? Mám nějaké zkušenosti.“ Souhlasila jsem a společně jsme začali stavět terasu. Práce nám šla od ruky a já si začala představovat budoucnost – společné snídaně na terase, smích dětí na zahradě.

Jenže pak přišla rána. Jednoho večera mi zavolala Honzova bývalá žena: „Kláro, dej si na něj pozor. On není takový, jak vypadá.“ Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a hlavou mi běželo tisíc myšlenek.

Začala jsem Honzu podezírat ze všeho možného – proč přijde domů pozdě? Proč mi neřekl o té půjčce? Proč má pořád tak blízko ke své exmanželce?

Jednou večer jsme se pohádali:

„Proč mi nevěříš?“ vybuchl Honza.

„Protože už jednou mě někdo zradil! Nechci to zažít znovu!“ křičela jsem zpátky.

Honza odešel a já zůstala sama v polorozestavěném domě. Seděla jsem na schodech a brečela do tmy.

Druhý den ráno přišel zpátky.

„Kláro, já tě mám rád. Ale pokud mi nebudeš věřit, nemá to smysl.“

Dlouho jsme mlčeli.

Nakonec jsem mu řekla: „Chci ti věřit. Ale nevím jak.“

Teď sedím u okna svého nového domu a dívám se do zahrady. Dům ještě není hotový, vztah s Honzou je křehký jako sklo a já pořád bojuju sama se sebou.

Někdy si říkám: Má cenu začínat znovu? Nebo je lepší zůstat sama a chránit své srdce? Co byste udělali vy na mém místě?