Nemůžu zvládat problémy tety Lindy. Musím se soustředit na mámu. Má své vlastní děti.

„Nemůžu zvládat problémy tety Lindy. Musím se soustředit na mámu. Má své vlastní děti,“ opakuju už po několikáté do telefonu, zatímco se dívám z okna na šedivý dvůr paneláku, kde jsem vyrostla. V uších mi zní tiché praskání linky, jak se na druhém konci snaží moje sestřenice najít slova. „Ale ona tu nemůže zůstat sama, vždyť víš, jak to vypadá. Ta stará vila už dávno není bezpečná. A ty jsi vždycky byla ta, co všechno zvládne.“

Zavírám oči a cítím, jak se mi do nich derou slzy. Vždycky jsem byla ta, co všechno zvládne. Ta, co se postará, když je potřeba. Ale teď mám pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Máma má sedmdesát, poslední měsíce se jí zhoršila cukrovka a začíná zapomínat. Někdy mě nepozná, jindy se ptá, kde je táta, i když už je deset let mrtvý. Každý den je těžší a těžší ji přesvědčit, že musí opustit svůj byt a přestěhovat se ke mně. A do toho teta Linda – mámina sestra, která nikdy neměla děti, nikdy se nevdala a teď je na všechno sama v rozpadající se vile na kraji města.

„Míšo, prosím tě, aspoň se na ni zajdi podívat. Já mám teď malýho nemocnýho a Petr je v práci od rána do večera,“ žadoní sestřenice. Vím, že to není fér, že každý máme svých starostí dost. Ale proč to zase musí být na mně? Proč já? Vždycky jsem byla ta, co všechno zvládne. Ale tentokrát už nemůžu.

Obouvám si boty a beru klíče. Máma sedí v kuchyni, kouká do prázdna a v ruce žmoulá starou fotku. „Kam jdeš?“ ptá se. „Za Lindou. Musím se na ni podívat.“ Máma jen kývne a já vím, že za chvíli zapomene, kam jsem šla. Cestou v tramvaji si v hlavě přehrávám všechny rozhovory, které jsme s mámou za poslední týdny vedly. Všechny ty hádky o tom, že už nemůže bydlet sama, že potřebuje pomoc, že já už to sama nezvládnu. Vždycky se na mě dívala s těma svýma tvrdýma očima a říkala: „Já nejsem žádná stará bába, Míšo. Ještě nejsem na odpis.“ Ale já vím, že už je. A že už to sama nezvládnu.

Vystupuju na zastávce u staré vily. Dům je ještě ošuntělejší, než jsem si pamatovala. Omítka opadává, okna jsou špinavá a v zahradě roste plevel až po pás. Zvoním. Dlouho se nic neděje, pak se dveře pomalu otevřou. Teta Linda stojí ve dveřích v županu, vlasy rozcuchané, oči zarudlé. „Míšo, co tu děláš?“ „Přišla jsem se na tebe podívat. Slyšela jsem, že jsi poslední dobou nějaká slabá.“

Teta se usměje, ale je to smutný úsměv. „Nikdo už sem nechodí. Všichni mají svý starosti. Jen ty… ty jsi vždycky byla jiná.“ Procházím domem a je mi úzko. Všude je nepořádek, prach, na stole zbytky jídla, v rohu hromada špinavého prádla. „Teto, nemůžeš tu zůstat sama. Potřebuješ pomoc. Měla by ses přestěhovat, třeba do domova… nebo k někomu z rodiny.“ Linda se na mě podívá s takovou bolestí v očích, že mě to bodne u srdce. „A ke komu? Všichni mají svý děti, svý životy. Já nikoho nemám.“

Sedáme si ke stolu. Linda mi vypráví o tom, jak se bojí noci, jak slyší kroky na půdě, jak má strach, že jednou upadne a nikdo jí nepomůže. „Víš, Míšo, já jsem si vždycky myslela, že když budu sama, budu svobodná. Ale teď… teď bych dala všechno za to, kdyby tu někdo byl.“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Chci jí pomoct, ale vím, že nemůžu. Máma mě potřebuje víc. „Teto, já… já teď nemůžu. Máma je na tom špatně. Potřebuje mě. Ty máš přece sestřenice, bratrance…“ „Ale ty jsi jediná, kdo za mnou přijde. Ostatní jen slibují. Ty jsi jediná, kdo se stará.“

Vrací se mi vzpomínky na dětství, kdy jsme s mámou a tetou jezdily na chalupu, jak jsme sbíraly borůvky, jak mě teta učila plést věnce z pampelišek. Vždycky byla trochu zvláštní, uzavřená, ale měla mě ráda. Teď je sama a já ji tu nechávám. „Teto, zkusím něco vymyslet. Ale teď musím za mámou. Opravdu to nejde jinak.“

Cestou domů mi hlavou běží výčitky. Jsem špatná dcera? Špatná neteř? Proč mám pocit, že ať udělám cokoli, vždycky to bude špatně? Doma najdu mámu, jak sedí na posteli a pláče. „Míšo, já už nechci být sama. Bojím se.“ Objímám ji a vím, že tohle je moje priorita. Máma mě potřebuje. Ale co teta Linda? Kdo pomůže jí?

Večer sedím u počítače a píšu sestřenici. „Nemůžu zvládat problémy tety Lindy. Musím se soustředit na mámu. Ona má své vlastní děti.“ Vím, že to není fér. Ale někdy si člověk musí vybrat. A já jsem si vybrala mámu. Ale v noci, když nemůžu spát, přemýšlím: Co když jednou budu jako teta Linda? Co když jednou zůstanu sama a nikdo za mnou nepřijde? Je tohle osud všech žen, které se celý život starají o druhé?