Moje dcera se za mě stydí: Přiznání zraněné matky

„Mami, prosím tě, tentokrát nechoď na tu oslavu, bude tam i rodina Riccardi, nechci, aby sis připadala nepříjemně.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už týden. Sedím sama ve svém malém bytě na pražském sídlišti, dívám se na omšelé tapety a v hrudníku mi bodá cosi ostrého, neústupného. Moje dcera Lucie mi právě tímhle oznámila, že se za mě stydí. Za mě, ženu, která ji sama vychovávala od dětství, protože její otec odešel ještě, než vůbec začala chodit do školy. Vždycky jsme to nějak zvládly, i když peněz bylo málo. Naučila jsem se šetřit, brala jsem všechny možné brigády, jen abych jí mohla zaplatit kroužky, občasné nové šaty, aby si mezi spolužačkami nepřipadala méněcenná.