Vyhodil jsem vlastního bratra i jeho těhotnou ženu z mojí garsonky, protože už jsem psychicky dál nemohl, i když jsem věděl, že nemají kam jít

„Tak nás jako fakt vyhodíš? Teď? Když je Klára v sedmém měsíci?“ zařval na mě Marek tak nahlas, až se lekla i sousedka na chodbě. Stál u rozkládacího gauče v mém jednopokojovém bytě na Žižkově, v ruce hrnek s kávou, kterou si udělal z posledního mlíka, co jsem koupil já. Klára seděla na matraci u zdi, bledá, opuchlé nohy, oči sklopené. A já měl pocit, že se v tom malém bytě už několik týdnů nedá dýchat.

„Jo. Vyhodím,“ řekl jsem tiše. „Protože už to nezvládám.“

Nikdy bych nevěřil, že to jednou řeknu vlastnímu bratrovi. Jenže s Markem to bylo těžké odjakživa. A po tom, co udělal před čtyřmi lety, jsem si myslel, že spolu už v životě nepromluvíme.

Byl jsem tehdy ještě ženatý s Terezou. Neříkám, že jsme měli ideální vztah, to ne. Hádek bylo dost, peněz málo, oba jsme dřeli a doma byli unavení. Ale když jsem přišel dřív z práce a našel Marka v naší kuchyni v tričku a Terezu, jak tam stojí a brečí, něco se ve mně utrhlo. On pořád opakoval, že „o nic nešlo“ a že jsem to „pochopil blbě“. Jenže některé věci člověk cítí i bez důkazů. Tereza se se mnou rozešla o dva měsíce později. A mně zůstala jen pachuť ponížení a vědomí, že mě zradil vlastní bratr.

Pak zmizel. Nějaký čas dělal po stavbách v Plzni, pak prý byl v Německu, pak zase nevím kde. Ozval se až letos v zimě. Zavolal mi večer, hlas úplně v háji.

„Hele, Jirko… já jsem zpátky v Praze. Přišel jsem o práci. A o byt taky. Klára je těhotná. Nemáme kam jít. Aspoň na chvíli.“

Měl jsem položit telefon. Fakt že jo. Místo toho jsem se podíval po té svojí směšně malé garsonce, kde sotva otočím sušák na prádlo, a řekl jsem: „Na čtrnáct dní.“

První dva dny se Marek choval skoro pokorně. Vynesl koš, donesl rohlíky, dokonce říkal, že hned v pondělí oběhá práci. Jenže pondělí přišlo a on spal do desíti. Pak seděl u mobilu, pak šel „jen na chvíli ven“, a vrátil se večer s cigaretama, i když tvrdil, že nemá ani stovku.

„Byl jsi na úřadu práce?“ ptal jsem se.

„Jo, půjdu. Vždyť je čas.“

„A dávky? Příspěvek na bydlení? Cokoli?“

„Ty vole, nebuď jak fotr.“

Tohle říkal pořád. Neřešil nic. Klára měla těhotenskou průkazku zmuchlanou v tašce mezi ponožkama a sušenkama z akce. Doktora v Praze ještě ani neměla. Když jsem se jí jednou opatrně zeptal, proč na něj netlačí, rozbrečela se.

„Já už nemůžu tlačit na nikoho,“ špitla. „Když začnu, pohádáme se. A já nemám sílu.“

Začal jsem platit všechno. Elektřinu, jídlo, drogerii. V práci jsem bral přesčasy ve skladu, bolely mě záda a domů jsem chodil se staženým žaludkem. Věděl jsem, že tam zase bude puštěná televize, bordel od jídla na stole a Marek s nohama nahoře, jak mi vysvětluje, že „trh je teď blbej“.

Jednou jsem otevřel lednici a tam nic. Jen hořčice, půlka piva a krabička od čínský polívky.

„Kde je to kuře a nákup za osm set?“ zeptal jsem se.

Marek ani nezvedl oči. „Snědli jsme to.“

„Za dva dny?“

Pokrčil rameny. „Klára má chutě, ne?“

Tohle nebyla jen drzost. To bylo, jako by mě schválně zkoušel, kam až může zajít. A možná věděl, že mám v sobě pořád ten starý jed. Tu křivdu. To, že mu pomáhám navzdory všemu, a on si toho neváží ani trochu.

Poslední kapka přišla minulý týden. Přišel jsem domů dřív, protože mi bylo blbě, a slyšel jsem Marka, jak po telefonu někomu říká:

„Jirka je měkkej. Ten nás nevyhodí. Maximálně bude držkovat.“

Stál jsem za dveřmi a normálně se mi zatmělo před očima. Ne kvůli penězům. Ani kvůli místu. Ale kvůli tomu pohrdání. Kvůli tomu, že zase přesně věděl, kam mě kopnout.

Večer jsem si sedl naproti nim.

„Máte tři dny.“

Klára zbledla. „Prosím ne…“

Marek se hned rozjel. „Ty jsi fakt hajzl. Kvůli starým věcem se mstíš těhotný ženský?“

„Ne. Kvůli současnosti,“ řekl jsem. „Dva měsíce tady bydlíte. Nezařídil jsi práci, úřad, doktora pro Kláru, nic. Jen čekáš, že to oddřu za tebe.“

„A co mám asi dělat?!“

„Cokoli! Vstát ráno. Jít na pracák. Zavolat na sociálku. Obepsat agentury. Chovat se aspoň trochu jako chlap, co bude mít dítě.“

On ke mně udělal krok. „Ty mi nebudeš říkat, jaký jsem chlap.“

Na chvíli bylo úplné ticho. Jen lednice bzučela a venku projela tramvaj.

Pak se ozvala Klára. Poprvé nahlas. „Má pravdu, Marku.“

Marek se na ni otočil tak prudce, až jsem se lekl. Ale ona pokračovala, i když se jí třásl hlas.

„Já už taky nemůžu. Každej den slibuješ. Každej den něco odložíš. A Jirka nás živí.“

Marek jen zaklel, kopl do tašky u dveří a šel ven. Nevrátil se do rána.

Za tři dny si přišel sbalit věci. Klára odjela ke svojí tetě do Kladna, prý aspoň dočasně. On ani neřekl děkuju. Jen u dveří procedil: „Stejně jsi byl vždycky sobec.“

Když za ním zaklaply dveře, sedl jsem si na zem mezi ten otlačený gauč a rychlovarnou konvici a poprvé po dlouhé době bylo ticho. Takový to ticho, co bolí i ulevuje zároveň. Brečel jsem a vlastně ani nevím, kvůli čemu víc. Kvůli němu? Kvůli sobě? Kvůli tomu dítěti, který za to nemůže?

Pořád si to přehrávám dokola. Jestli jsem je měl nechat ještě týden, dva, měsíc. Ale kde je hranice mezi pomocí a tím, že se necháte zničit?

Udělali byste na mém místě to samé? Nebo jsem fakt selhal jako bratr, i když jsem už jen bránil poslední zbytky vlastního klidu?