Když jsem poprvé zamkl dveře svého pokoje a nikdo na mě nekřičel: můj život z dětského domova do bytu v Praze

„Sbal si věci. Dneska přijedou.“

Když to vychovatelka Jitka řekla, ani se na mě pořádně nepodívala. Seděl jsem na posteli v pokoji, kde nás bylo šest, a v ruce jsem mačkal staré tričko s vytahaným límcem. „Zase nějaká návštěva?“ zeptal jsem se. Spíš jedovatě než zvědavě.

„Ne návštěva, Matěji. Manželé. Z Prahy.“

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Kluci v pokoji ztichli. Každý věděl, co to znamená. A každý taky věděl, že když si někoho vyberou a pak to nevyjde, vrátí se ještě horší, ještě tišší, ještě víc rozbitý.

Mně bylo třináct a už jsem moc dobře uměl dělat, že je mi všechno jedno. Jenže nebylo. V noci jsem stejně poslouchal cizí dech v pokoji a představoval si, jaké by to bylo, kdyby někdo přišel jen kvůli mně. Ne kvůli povinnosti. Ne kvůli papírům.

Přišli odpoledne. Jana a Pavel. Ona měla obyčejnou tmavě modrou bundu a unavené oči, jako někdo, kdo toho hodně naplakal, ale nechce to ukazovat. On stál trochu vzadu, vysoký, opatrný, s rukama v kapsách. Nevypadali jako lidi z letáku. A to mě zneklidnilo ještě víc.

„Ahoj, Matěji,“ řekla Jana.

„Dobrý den,“ zamumlal jsem.

Pavel se usmál. „Slyšeli jsme, že rád kreslíš.“

„To slyší každej.“

To ticho po mé odpovědi bylo trapné. Ale já ho chtěl. Chtěl jsem je odradit hned na začátku. Ať si vezmou nějakého menšího, hodnějšího kluka, co se umí usmívat. Já už nechtěl znova čekat, že mě někdo bude chtít.

Jenže oni přijeli znovu. A pak zase. Seděli se mnou na zahradě dětského domova, chodili se mnou na procházky kolem rybníka, přinesli mi sešit a obyčejné pastelky. Ne drahé dárky. Jen věci, které působily, jako že mě fakt vidí.

Stejně jsem jim nevěřil.

Když mě po několika měsících odváželi do Prahy, měl jsem igelitku s oblečením, batoh a vztek. Obrovský vztek. Cestou autem se Jana otočila ze sedadla spolujezdce.

„Jestli chceš, můžeme se cestou zastavit na jídlo.“

„Nechci.“

„Dobře.“

Žádné přemlouvání. To mě zaskočilo.

Jejich byt na Žižkově byl menší, než jsem čekal. Žádný luxus. Starší kuchyň, vrzající parkety, v koupelně studené dlaždice. Ale můj pokoj měl vlastní stůl, lampičku a zelené povlečení. Zavřel jsem dveře a automaticky čekal křik.

Nepřišel.

První týdny byly hrozné. Ve škole jsem se pral. Lhal jsem. Schovával jsem rohlíky do šuplíku, protože jsem byl zvyklý, že co nesním hned, nemusí být zítra. Jana ten šuplík jednou otevřela a ztuhla.

„Matěji… proč to děláš?“

„Abyste mi to nesnědli,“ vyjel jsem po ní.

„My ti jídlo nebudeme brát.“

„To říkáte teď.“

Pamatuju si, jak se jí zalily oči slzami. Hned je ale setřela a jen tiše řekla: „Tak dobře. Tak si tam jeden nech. Ale ostatní vyhodíme, ano? Jsou plesnivé.“

Tohle mě rozhodilo víc než křik. Ona se nehádala. Neponížila mě. Jen tam stála a mluvila se mnou, jako bych nebyl nějakej problém, ale člověk.

S Pavlem to bylo těžší. Bál jsem se ho, i když mi nikdy neublížil. Když zvýšil hlas třeba jen kvůli telefonu v práci, okamžitě jsem ztuhl. Jednou v kuchyni praštil hrnkem do dřezu, protože mu banka zamítla odklad splátek. Lekl jsem se tak, že jsem couvl ke zdi.

On to uviděl.

„Ježiš, Matěji… ne. Promiň. To nebylo kvůli tobě.“

Mlčel jsem.

Sedl si ke stolu, promnul si obličej a řekl: „Nejsme dokonalí. Máme hypotéku, Jana teď dělá míň hodin, protože kvůli tobě běhá po úřadech a po škole, a já jsem někdy protivnej. Ale nikam tě nevrátíme. Rozumíš?“

Nevěřil jsem mu. Ne hned. Jenže ta věta mi zůstala v hlavě.

Nikdy mě nevrátíme.

Zlom přišel jednu noc, když mi bylo čtrnáct. Ve škole se někdo dozvěděl, že jsem z dětského domova. Kluk ze třídy na mě na chodbě zavolal: „Hele, nalezenec přišel!“ Všichni se smáli. Doma jsem pak rozbil lampičku v pokoji a řval, ať mě nechají být.

Jana otevřela dveře jen na škvíru. „Můžu dál?“

„Ne!“

Po chvíli ticha řekla: „Tak si sednu za dveře.“

A fakt si sedla. Slyšel jsem jen její dech.

„Nemusíš mluvit,“ řekla. „Jen ať víš, že tu jsem.“

Nevím, proč to bylo zrovna tehdy. Možná protože jsem byl už moc unavenej držet všechno v sobě. Otevřel jsem dveře a poprvé v životě se před někým úplně sesypal. Brečel jsem tak, až mě bolel hrudník.

„Co když si mě jednou rozmyslíte?“ dostal jsem ze sebe.

Jana mě objala, ale ne moc pevně, aby mě nevyděsila. „Matěji, rodina není zkouška na zkoušku. Jsi náš syn, i když nám to někdy všem nejde.“

Pavel přišel za chvíli, dřepl si k nám a jen mi položil ruku na rameno. „A jestli ti někdo bude říkat nalezenec, tak mu klidně řekni, že tě někdo konečně našel.“

To bylo strašně trapný a hezký zároveň. A já se přes slzy poprvé zasmál.

Dnes je mi dvacet dva. Pořád mám dny, kdy se cítím jako ten kluk s igelitkou, co čeká, kdy ho někdo pošle pryč. Pořád si někdy nechávám zbytky jídla schované až moc dlouho. Pořád se lekám prudkých zvuků.

Ale taky už vím, jak vypadá domov. Je to Jana, která mi volá, jestli jsem se najedl. Je to Pavel, který dělá v neděli bramboráky a tváří se, že je to jednoduchý, i když půlku kuchyně zadělá. Je to klíč od bytu, který mám na svém svazku, a jistota, že když odemknu, někdo tam bude rád, že jsem přišel.

Někdy si říkám, kolik dětí jako já odmítá lásku jen proto, že se bojí další rány. A kolik dospělých to vzdá moc brzy.

Myslíte, že se dá pocit opuštěnosti opravdu někdy úplně zahojit? Nebo se s ním člověk jen naučí žít, když má konečně vedle sebe své lidi?